Po zvládnutém zkou¹kovém semestru odjela Bìta na pár dnù k tetì na Moravu. Ve vzduchu bylo cítit pøedjaøí, slunce po silné zimì nabíralo sílu. Svítilo i toho dne, kdy se Bìta probudila. Paprsky pronikaly skrze záclony, cítila se nádhernì a v duchu podìkovala za tak krásné ráno. Za dveømi sly¹ela tetu. Motala se v kuchyni, pøipravovala snídani a s kýmsi mluvila mobilem. Bìta se protáhla, otoèila hlavu vpravo a pohledem spoèinula na pootevøených dveøích spí¾e, pøedìlané na ¹atnu. Ze tmy za tìmi dveømi se náhle vyloupla postava. Spí¹e postavièka. Dítì mìlo na sobì nìjaký starobylý kostým plný krajek. Tì¾ko jak, ale Bìta v nìm poznala chlapeèka. Snad ètyøletého. Blí¾il se k ní a øíkal: „Mami.“

„Nejsem ¾ádná tvoje máma,“ odpovìdìla klukovi v duchu a divné bylo, ¾e jí celá situace nepøipadala ani trochu divná. Prostì pootoèila hlavu zpátky a zavøela oèi. Èekala, co bude dál.



Prorocké hlasy

Chvíli se nedìlo nic. Klouèkùv hlas se u¾ neozval, nesly¹ela ani jeho na¹lapování. Potom za hlavou postele zaznamenala nìjaký pohyb. Chlapec to být nemohl. ©ouravé kroky museli patøit nìkomu dospìlému a proto¾e pøicházely souèasnì zleva i zprava, blí¾ili se k její hlavì dva. Zaèala se bát a neodva¾ovala se nejen vykøiknout, ale ani jen otevøít oèi.

Usly¹ela hlas. Mu¾ský hlas. Byla v nìm jakási hrozba. Pøicházel hodnì zvysoka. Zdálo se, ¾e jeho nositel vyrostl a¾ nìkam pod strop.

„Koukni, umøela,“ øekl ten hlas. „Ne, plete¹ se. ®ije,“ odpovìdìl mu jiný hlas. Také patøil mu¾i, ale na rozdíl od prvního byl laskavý.
„Jasnì, ¾e zemøela, koukni, nedýchá!“
„Øíkám, ¾e se mýlí¹. Je ¾ivá a bude ¾ít, proto¾e tomu tak chci já!“
„To se je¹tì uvidí! Pokud budu chtít, tak prostì umøe.“
„Nedovolím ti to!“



Ten zlý hlas se skøípavì zasmál: „Nedovolí¹? Prostì chci, aby byla mrtvá a zaøídím to!“
„Nepovede se ti to. Jsem silnìj¹í, ne¾ ty a chci, aby ¾ila. Tak¾e bude ¾ít!“
Bìta le¾ela, oèi zavøené a øíct, ¾e byla v ¹oku, by byl jen chabý pokus o popis toho, jak se cítila. Obávala se koneèného verdiktu onoho dialogu. Nedo¹lo k nìmu. Místo toho bylo sly¹et otvírání dveøí a tetin hlas: „Bìtu¹ko, je èas vstávat, snídani má¹ u¾ dávno na stole.“

Otevøela oèi a zadívala se do usmìvavé tváøe tety. Po chlapeèkovi ani stopa, stejnì jako po nositelích tìch divných øeèí. Svìt byl zase krásný.

* * *

Utekly tøi, mo¾ná ètyøi mìsíce. Al¾bìta pøe¾ila svoji klinickou smrt. Náhle a bez pøíèiny se jí na náv¹tìvì u vdané kamarádky zastavilo srdce. Na¹tìstí ji zachránili. Byl u toho i kamarádèin ètyøletý syn...