Pavel byl mùj soused. Sympatický tøicátník, který se do novostavby nastìhoval do jedna plus jedna. Mazdu nechával dole na placeném parkovacím místì. Nosil znaèkové obleèení. Viditelnì se mu daøilo dobøe. Do øeèi s jinými nájemníky se dával rád, a pokud nìkdo z nich potøeboval pomoc, byl to Pavel, který nikdy neøekl ne. Zvlá¹tní bylo jen to, ¾e za ním nechodili ¾ádné náv¹tìvy.

Ani já u nìj v bytì nikdy nebyl, on u mne párkrát. Proto jsem vìdìl, ¾e mu nedávno zemøela matka. Pochoval ji vedle otce na malém høbitùvku v neveliké vesnici kdesi na Mostecku. Souèasnosti neodpovídalo ani to, ¾e na hroby rodièù jezdil nejen na Du¹ièky. Vydal se tam na i na prodlou¾ený víkend, spojený s kvìtnovými svátky. Domek po rodièích si pøedìlal na rekreaèní usedlost a kdy¾ ne ka¾dý, tak alespoò ka¾dý druhý víkend tam trávil.

Kdy¾ do¹el benzín

Z Prahy vyjel u¾ za soumraku, a proto¾e byl pátek a silnice plné, trvala mu cesta déle, ne¾ obvykle. Aby smùly nebylo málo, pár kilometrù pøed cílem auto pøestalo poslouchat. Kontrolka hlásila prázdnou nádr¾. S klením popadl kanystr. Mazdu uzamkl a vydal se do tmy. Pumpa stála na okraji vesnice, kam mìl namíøeno, a proto¾e vìdìl, ¾e cestu si zkrátí pøes kopec a les, vydal se po známé pì¹inì.



Ne¹el dlouho. Opravdu to byla zkratka. Vykroèil z lesa, vidìl u¾ rozsvícená okna prvních stavení. V tu chvíli pøed sebou zaregistroval nejasnou siluetu. Jakoby mu ¹la vstøíc. Po pár krocích poznal, ¾e jde o ¾enu. Mladou ¾enu. Udìlal je¹tì pár krokù a v pøicházející poznal Martu. Martu, Martièku, svoji první lásku. Oslovil ji.

Mladá ¾ena se zastavila. Dívala se na nìj. Tak nìjak se smutkem v oèích. Neøekla ani slùvko. Pavlovi to bylo divné a cítil se nesvùj. Odejít ale nechtìl. Rád by se od Marty dozvìdìl, jak se jí vede, co dìlá, kde bydlí. Vìdìl toti¾, ¾e ze vsi ode¹la u¾ pøed pár roky. Pokusil se navázat rozhovor, aby na své otázky usly¹el odpovìdi, ale ne¹lo to.

Musím jít, Pavle

Marta dlouze mlèela. Pavlova slova jí zjevnì ¹la kolem u¹í. Potom najednou ti¹e, ale zøetelnì øekla: „Ví¹ ty vùbec, ¾e mám syna? Je ti hodnì podobný...Tak, a teï u¾ bì¾. Musím jít.“ Jak øekla, tak i udìlala, otoèila se a odkráèela do tmy. Pavel nevìdìl, co si má o tom myslet. ©el si tedy po svých. Pravda, jednou se je¹tì otoèil, ale Marta u¾ nebyla vidìt.

Spal docela dlouho. Vzbudil se a¾ kolem desáté. A ne o své vùli. Probudil ho smuteèní pochod. Vùbec netu¹il, ¾e na venkovì je¹tì nìco takového existuje. Vyhlédl z okna, ale zahlédl ji¾ jen konec nevelkého smuteèního prùvodu.



O tom, kdo zemøel, se dozvìdìl a¾ veèer v místní hospodì. A byl to ¹ok. „Pohøbívali Martu Dohnalovou. Ale tys ji pøeci znal. Odstìhovala se krátce poté, co jsi odjel na studia. Baby øíkaly, ¾e byla tìhotná. Pøed týdnem mìla nehodu a splnili ji poslední vùli. Chtìla spoèinout na na¹em høbitùvku,“ pronesl starý Vávra a ty vìty Pavlovi do¹ly a¾, kdy¾ se po víkendu vrátil do Prahy.

Na¹li se

Dnes u¾ Pavel mým sousedem není. Po té zvlá¹tní události si nedal pokoj do doby, ne¾ pøes nejrùznìj¹í známé na¹el syna Marty. Vychovávala ho babièka. Bydlela v Ústí. Kdy¾ za nimi Pavel pøijel, nebylo pochyb, ¾e malý Pavlík, jak se chlapeèek jmenoval, je jeho syn. Jakoby si z oka vypadli. Do mìsta nad Labem se Pavel pøistìhoval za ním. Genetické rozbory potvrdili, ¾e Pavlík je opravdu jeho syn a po èase to stvrdily na úøadech i papírovì. Marta svùj vìèný sen spala klidnìji.

PRO®ÍVÁTE TÌ®KOU ®IVOTNÍ SITUACI? Nevíte, jak dál? Spoleènì najdeme øe¹ení, mé karty nám napoví! Zavolejte! Va¹e Klára na tel.: 906 701 701.