Chvíli jsme se jen tak toulali. Nakoukli do jedné, do druhé jeskyòky. Napili se vody z potùèku a na¹li místo k utáboøení. Malý rovný palouèek a kousek nad ní malá jeskynì. Z té vytékal neveliký potok.

U ohnì a kytary a kecù jsme posedìli hluboko do noci. Spát jsme se vytráceli postupnì. Já do spacáku na karimatce zalezl poslední. Usnout jsem ale nemohl. Nìkdy se mi to prostì stává. Pøevaluji se z boku na bok a sen nepøichází. Vím, ¾e jsem urèitì nespal, kdy¾ jsem usly¹el trochu divný a tichounký pláè. Zurèící potùèek, který z jeskyòky padal sotva metrovým vodopádem, to rozhodnì nebyl. Vylezl jsem ze spacáku. Ne vylekaný, spí¹e zvìdavý. Na prahu jeskynì stála dívka. V lehounkých letních ¹atièkách. Vlasy mìla dlouhé, rozpu¹tìné, svìtlé. Nìco s ní nebylo ale v poøádku. Ne¹lo o ty její slzy. Ani o tiché vzlyky. Jakoby skrze ní procházel mìsíèní svit. Od dolního okraje ¹atù byla tak prùsvitná, ¾e její nohy bylo mo¾né spí¹e tu¹it, ne¾ vidìt.



Strach jsem nemìl. Pohnul jsem se jejím smìrem. Jakoby se vzdalovala hloubìji do jeskyòky. Hlavou mi problesklo jediné: Je to hologram, ¾ádná ¾ivá dívka! No a pak se prostì rozplynula. Zmizela. Byla pryè. Vrátil jsem se k batohu a vytáhl baterku. Rozhodl jsem se záhadì pøijít na kloub a ponoøil se hloubìji do útrob jeskynì. Ve svìtle baterky v tom uzounkém potùèku se cosi zablýsklo. Za chvíli jsem dr¾el v ruce zlatý prsten s kamínkem. Po dívce samozøejmì ani stopy.

Ráno jsem se s noèním dobrodru¾stvím pochlubil pøátelùm. Ukázal jsem jim i prsten. Zvìdavì si ho prohlí¾eli a byl to Dan, kdo hlasitì vykøikl: „Ale to je pøece prsten mojí mámy! Zlatý prsten s briliantem.“ Ruka se mu roztøásla, hrnek s kávou mu z ní vypadl. Potom zaèal vyprávìt: „Po máminì smrti jsem ho v létì pøed dvìma roky daroval Vìøe. Jako zásnubní. Byl jí trochu veliký a hned první den ho kdesi v tìchto místech ztratila. Byli jsme tu tehdy sami. Bez vás. V¹e jsme prohledali. Marnì. Vìra sem potom sama mnohokrát zajela, ale také bez úspìchu. Poøád opakovala, ¾e ztráta prstenu je ¹patné znamení.“



Zdá se, ¾e mìla pravdu. V¹echny nás pøekvapilo, ¾e kdy¾ u¾ jsme se chystali na Danovu svatbu, pár se pøekvapivì roze¹el. Dan nám to nijak nevysvìtlil a my se neptali. Ani ne pùl roku poté se Vìra stala obìtí banální autonehody. Dan to dlouho a tì¾ce rozdýchával. „Kdy¾ jsme se roze¹li, øíkala, ¾e mi prsten jednou vrátí... No a vrátila... Dneska a po své smrti...“