Zavolej mi
Zavolej mi
Telepatii definují jako pøenos informací mimosmyslovými schopnostmi. Tedy takový, který nevyu¾ívá technické pomùcky ani známé smysly. Èetné experimenty se sna¾í dokázat, ¾e by pøenos my¹lenek na dálku mohl skuteènì fungovat. Ná¹ pøíbìh jakoby chtìl tuto teorii potvrdit.
Za to, ¾e jsem se o¾enil, mù¾e zázrak. Do¹lo k nìmu pøed tøiceti roky. Byla to doba bez internetu i mobilù a na dovolenou se bì¾nì nejezdilo za hranice v¹edních dnù. Kdy¾ nevy¹la cesta k Jadranu, zbýval studený Balt nebo mìlký Balaton. Vìt¹ina v¹ak trávila dovolenou doma. Staèilo i takové Máchovo jezero. Nebývalo tam ostatnì zle. Zvlá¹tì, kdy¾ vy¹lo poèasí. Jo, a kdy¾ k tomu bylo èlovìku jen trochu pøes dvacet a kemp byl plný krásných holek, nemìlo to fakt chybu!
Letním láskám pøály pøedev¹ím prázdniny. Amorovu ¹ípu nabízely spoustu terèù. K politování byl ten, kdo se cílem nestal. To léto, po celostátní spartakiádì v pìtaosmdesátém, trefil Amorùv ¹íp i mne. A musím øíct, ¾e jsem mu za to vdìèný do dne¹ka…
Se starou partou jsme vyrazili na Mácháè pod stan. Jako jindy jsem pøibalil kytaru. Zvlá¹tì veèer u ohnì to byla super mucholapka. Na holky, samozøejmì. Mìlo to jen malou vadu. Pro mne podstatnou. Zatímco já hrál a zpíval, sbírali kamarádi jednu hezkou dívku za druhou. S poslední písnièkou se pak s nimi ztráceli kdesi ve tmì a na mì bylo, abych uhasil oheò a zalezl do stanu. Jasnì, ¾e sám.
Zmìnilo se to ètvrtý veèer. Dohrál jsem, kamarádi zmizeli s holkama, co ten veèer sbalili, a já polo¾il kytaru do trávy. „Je¹tì zahrej, prosím, je¹tì,“ za zády se mi ozval tichý dívèí hlásek. Vùbec jsem netu¹il, ¾e tam nìkdo sedí, a tak jsem málem leknutím vyskoèil. Zasmála se. Pøipomínalo to vánoèní rolnièky. Znìly hezky, moc hezky. Otoèil jsem se. Sedìla na paøezu, holá kolena pod bradou. Na sobì trochu velkou teplákovou bundu, nohy v teniskách. Dohasínající oheò ji osvìtloval opálenou tváø. Lemovaly jí dlouhé tmavé vlasy.
„A co by to jako mìlo být?“ zeptal jsem se a se zjevnou nará¾kou na ty její boty jsem dodal: „Neposlu¹né tenisky neumím.“ Usmála se a já tu¹il, ¾e boduju. Ta písnièka toti¾ byla to léto velkým hitem. Nebylo holky, co by si ji nebroukala, anebo alespoò pro sportovní obuv nebì¾ela do nejbli¾¹í Obuvi. Co dál povídat? Zahoøel jsem jak svíce a nebyl na to sám. Oheò jsme ¾ivili spoleènì je¹tì pár veèerù. Vèetnì toho posledního. Jako zaláskovaný puber»ák jsem tehdy do kùry stromu vyryl srdce a uvnitø J+J. Tedy Jirka a Jana. Kromì køestního jména a toho, ¾e umìla krásnì líbat, jsem o ní moc víc nevìdìl. Jen to, ¾e je z Prahy, nìkde ze Smíchova, dìlá laborantku, kde, to neøekla, ale mnì to nevadilo. Hlavnì jsem o ní vìdìl to, ¾e bez ní dál prostì nedoká¾u ¾ít.
„Urèitì mi zavolej, budu èekat!“ kladla mi na srdce, kdy¾ jsme se na nádra¾í na rozlouèenou naposledy políbili a ona mi do kapsièky ko¹ile strèila slo¾ený papírek se svým telefonním èíslem.
Ty dal¹í dva veèery po odjezdu Jany u¾ za moc nestály. Dokonce mì museli kluci pøemlouvat, abych sáhl po kytaøe. Kdy¾ jsme koneènì sedìli v kupé smìr Hradec a nad otevøenými lahváèi vzpomínali na pro¾itá letní dobrodru¾ství, mlèel jsem a tì¹il se na chvíli, kdy Janu zase usly¹ím. Doma jsem nedoèkavì vybalil batoh a natáhl se po zmuchlané ko¹ili. Sáhl jsem do kapsièky. Dìs, hrùza! Byla prázdná! Prohledal jsem celý batoh. Jednou, dvakrát, tøikrát. Zbyteènì. Lísteèek s telefonním èíslem, které jsem si ani nepøeèetl, nikde! Musel mi vypadnout je¹tì nìkde ve stanu. Patøil Láïovi a já se za ním hnal. Ale ani spoleèná pøepeèlivá prohlídka rozbaleného a na zahradì znovu postaveného stanu výsledek nepøinesla.
Následovaly ¹ílené dny. Byl jsem naprosto zoufalý a chodil jako tìlo bez du¹e. Holku, do které jsem se beznadìjnì zamiloval, jsem tak hloupì ztratil! Jak jsem ji asi v té Praze mohl najít, kdy¾ jsem neznal nejen její pøíjmení, ale ani adresu?
„Jsi blbec!“ nadával jsem si nahlas i v duchu. A nemohl spát. Naprostá bezmoc mi to nedovolila. A pak, kdy¾ koneènì pøi¹el sen, se mi zdálo, jak sahám po telefonním aparátu a vytáèím èíslo. Na druhém konci linky to zvedla samozøejmì Jana. Kdy¾ jsem se vzbudil, to telefonní èíslo mì doslova pálilo v mozku. „Je to pøece taková hloupost,“ øíkal jsem si, ale volaèku do Prahy jsem si v telefonním seznamu na¹el. Pomalu a pøepeèlivì jsem zaèal vytáèet: 2 – 859 12 48. „No co, pøinejhor¹ím mi nìkdo vynadá,“ øíkal jsem si. Telefon dvakrát zazvonil. Potom ho nìkdo zvedl a já sly¹el tichý dívèí hlásek: „Prosím?“ ©ílené! Neuvìøitelné! Fantastické! Ten hlas patøil jí a ¾ádné druhé. „Jano?“ zeptal jsem se pøesto. Zasmála se. Hezky, jako ty vánoèní rolnièky. „To je dost, ¾e volá¹. Bála jsem se, ¾e jsi zapomnìl,“ øekla.
Je to u¾ devìtadvacet let, co ¾ijeme v krásném man¾elství. Nìkdy si zavzpomínáme na to, jak jsme se seznámili a na¹li. Poøád se ale sna¾íme zjistit, jak se to vlastnì celé stalo. Byla to telepatie? Ba ne. Myslím, ¾e to byl andìl, který nám tehdy pøilétl na pomoc.
VÁ© SEXUÁLNÍ ®IVOT S PARTNEREM U® NENÍ, CO BÝVAL? Spoleènì dodáme va¹emu vztahu opìt jiskru! Poradenství na tel.: 906 701 701 nebo mi po¹lete SMS ve tvaru SMS HANKA na 904 30 44. Kartáøka Hanka
296 202 303
296 202 020
