Lída Kropáèková bohyní nebyla. A kdy¾, tak jen napùl. Spí¹e to byla koøenáøka, proto¾e vì¹tit neumìla, ale dobré i zlé úèinky bylin znala dokonale. Kamarádila s Vìrou Klinkovou. V osobním ¾ivotì se Lídì nedaøilo. Dvakrát se vdala a oba sòatky skonèily rozvodem. Dìti nemìla. S Vìrou to bylo jinak. Provdaná byla ¹»astnì, porodila syna a za dva roky je¹tì dcerku. Man¾ela mìla hodného, pracovitého a pozorného, dìti jí dìlaly jen radost. Spokojený ¾ivot se mìl promìnit krátce po desátém výroèí svatby.

Dárek o cínové svatbì

Cínová nebo, jak se v místì spí¹e øíkalo, rù¾ová svatba se slavila jen v úzkém kruhu pøíbuzných a pøátel. Lída samozøejmì nechybìla. Pøinesla vskutku neobvyklý a na tu dobu vzácný dárek. Pol¹táøe z Rakous.

Ubìhlo jen pár dnù, mo¾ná dva, tøi týdny, a v domì oslavencù se zaèaly dít podivné vìci. Ze v¹eho nejdøíve si nejen dìti, ale i oba dospìlí v¹imli, ¾e kdy¾ není nikdo doma, nejen¾e vìci nezùstávají na svých místech, ale jsou vzápìtí nalézány tam, kde by je nikdo nehledal. Tì¾ce to nesl zvlá¹tì Vìrèin mu¾, proto¾e fajfèièku a tabáèek málokdy na¹el tam, kam si obojí ulo¾il. Nejdøív káral dìcka, potom i Vìru. Bránili se, ale pán domu byl stále nerudnìj¹í. V¹e vyvrcholilo jednoho veèera.



Vìra se zdr¾ela ve mìstì, stihla a¾ dal¹í spoj a kdy¾ se blí¾ila k chalupì, v¹imla si, ¾e uvnitø se u¾ svítí. Zároveò ale zleva z lesní stezky vystoupil Vìøin man¾el s obìma dìtmi, kterým ¹el naproti. Spoleènì ¹lapali do kopce k domu a du¹ovali se, ¾e rozsvíceno nenechal nikdo z nich. Kdy¾ u¾ byli u dveøí, usly¹eli vrzání man¾elské postele. Jakoby na ni nìkdo skákal. Podívali se oknem. Nikdo za ním nebyl. Navíc bylo zamèeno, a kdy¾ koneènì otevøeli, byla uvnitø tma. Prohledali stavení, ale nikoho nena¹li...

S Jendou to ¹lo z kopce

Dal¹í fáze byla je¹tì hor¹í. Jenda se najednou zaèal cítit ¹patnì, bylo mu èím dál hùø, a¾ nakonec ulehl a vstával jen s obtí¾emi. Doktoøi se u jeho lù¾ka støídali, ale pomoci neumìli. Také vy¹etøení v nemocnici výsledky nepøineslo. Jenda se ale ze ¹pitálu vrátil pøeci jen v lep¹í kondici. K èemu to ale bylo, kdy¾ neutekly ani tøi dny a byl tam, kde døíve. Le¾el, Vìra i dìti kolem nìj lítaly, staraly se a on byl na nì stále nazlobenìj¹í.

Ne¾ilo se jim v ty mìsíce zrovna dobøe. ©tìstí z domu uteklo, místo nìj se nastìhovalo stupòující se napìtí a sílící únava. Nejtì¾¹í role pøipadla Vìøe. Zamìstnání, domácnost, nemocný Jenda. Nebylo divu, ¾e spát chodila se slípkami. Sny skoro ¾ádné nemìla, natolik byla vyèerpaná. A¾ jednou mìla ve snu vidìní. Zdálo se jí, ¾e zpod pol¹táøe, na kterém spoèinula, vylézají malá háïata, rùzní èervi, brouci a dal¹í havì»! Vyskoèila zmáèená chladným potem. A jak tak sedìla na pelesti, pojala hrùzné podezøení. Vybìhla do kuchynì, sáhla po nejdel¹ím a nejostøej¹ím no¾i a vydala se vedle do pokoje, kde spal Jenda.



Stála nad ním s no¾em v ruce. Má nebo to nemá udìlat? Pak se rozhodla. Poèkala, a¾ se Jenda pøetoèil na druhý bok a otoèil se k ní zády. Vyu¾ila toho! Sebrala mu pol¹táø. Vrátila se do kuchynì a bez rozpakù ten drahý Lídin dárek rozpárala! Zdì¹ením málem vykøikla. Mezi su¹enými bylinkami na¹la kuøecí paøáty a kusy èerné látky pomalované bílými køí¾i. Rychle se vrátila pro druhý pol¹táø. To samé! Sebrala to v¹echno a vynesla na dvùr. Hodila to na zem a podpálila. Hoøelo to ¹patnì. Spotøebovala skoro celou krabièku zápalek, ale nakonec po oèarovaném dárku kamarádky zbyl jen popel.

Druhý den ráno bylo Jendovi líp. Za pár dnù se zotavil docela. Pøestal být popudlivý, vztahy s Vìrou a dìtmi se vrátily do ¹»astných dnù.

Ji¾ od pradávna lidé závidìjí opeøencùm jejich køídla a schopnost létat. Jsou ale i dal¹í vìci, které tito zástupci ptaèího rodu umí, napøíklad vì¹tit - více v èlánku ZDE...