Veèer v pùli srpna byl po¹mourný a de¹tivý. V autobuse sedìl kromì øidièe a mne u¾ jen nìjaký dìda. Neznal jsem ho. Tma venku je¹tì zhoustla, kdy¾ jsme vjeli do lesa. Reflektory autobusu za námi tak byly dobøe vidìt. Najednou se v záøi na¹ich svìtel objevila autobusová zastávka a na ní ¹est lidí. Kde se tam vzala? Jezdím tudy domù z práce docela èasto a ta stanice tu nemìla co dìlat! Zmatený byl i ná¹ øidiè. Jasnì jsem sly¹el jeho nevìøícné: „Co to jako je?“ Odpovìdìt si nedokázal, rychlost ale sní¾il, zaèal brzdit a hodil pravý blinkr.

„Nezastavuj! V ¾ádném pøípadì!“ zaznìly dvì rozkazovací vìty z dìdových úst. Padly tak autoritativnì, ¾e øidiè bezdìènì poslechl. „Ale,“ zmohl se jen na námitku, umlèenou dal¹ím dìdovým rozkazem: „Nemyslí a jeï!“ Poslechl a pokraèovali jsme dál.

Podíval jsem se za sebe. Spoj za námi u té zastávky zastavil. Vidìl jsem, jak otevøel dveøe. Zmizeli jsme za zatáèkou a o dal¹ím jsem se dozvìdìl a¾ z televizních zpráv. Druhý den o tom psaly i noviny. Stálo v nich, ¾e byl v tom úseku nalezen autobus na¹eho krajského dopravce. Ten spoj, co do cíle nedojel, stál na kraji vozovky, dveøe mìl otevøené, motor bì¾el, svìtla svítila. Nejpodivnìj¹í bylo to, ¾e byl pøitom úplnì prázdný! Snaha najít jeho øidièe, nebo nìkterého z cestujících, se nesetkala s úspìchem. Za pár dnù se ukázalo, ¾e kromì autobusáka je pohøe¹ováno je¹tì pìt lidí. Postar¹í man¾elský pár, chlap v montérkách a mladá ¾ena s dítìtem. Snaha policie i ostatních pátraèù mìla nulový výsledek!



Záhada mi nedávala spát. Asi za týden jsem se na místo vydal svým autem. Projel jsem za svìtla tam i zpìt, ale nic zvlá¹tního nevidìl. Po tajemné zastávce ¾ádná stopa. Potom mne napadlo projet tu trasu v noci. Jako tehdy nebyly za mraky hvìzdy vidìt. Dokonce drobnì m¾ilo. V protismìru jsem kromì kapek na skle nevidìl nic. Ale kdy¾ jsem se vracel...

Byla tam! Zastávka chabì osvìtlená jakousi osamìlou ¾árovkou. Stálo na ni dvanáct lidí! Jeden z nich v uniformì dopravního podniku. Byla tam i mladá ¾ena a s ní malé dítì. Èekající ale vùbec nevypadali skuteènì. Chvíli mi trvalo pochopit, co na nich bylo divné. Stáli nehnutì, pohledy upøené do svìtla mých reflektorù. A je¹tì. Nebyli barevní! Byli ¹ediví. Ti lidé, jejich tváøe a vlasy, dokonce i jejich ¹aty! Mo¾ná i proto jsem ani náhodou nezastavil a jen prudce se¹lápl plynový pedál.

Nikomu jsem nic neøekl. A¾ pár dnù na to jsem se se zá¾itkem svìøil známému øidièi „svého“ autobusu. Chvíli trvalo, ne¾ se mi pøiznal, ¾e obèas tam vídá toté¾. Nikdy nestaví. Dìlá, co mu tehdy øekl ten dìda. Mimochodem, nikdy døív a ani potom ho u¾ v autobuse nevezl. Ptal se po nìm i ve vsi, kde vystoupil. Nikdo tam na¹eho zachránce neznal...