Byl to hrozný pedant. Dr¾el se teze, ¾e za jedna umí Bùh, za dvì on a ten nejlep¹í ze studentù mo¾ná dosáhne na slab¹í trojku. Zápoèet z jeho pøedmìtu na dobrou první zvládla sotva desetina ze zkou¹ených. Navíc úèast na zkou¹kách i zápoètech vy¾adoval pøísnì a nekompromisnì jen ve vypsaných termínech. Tvrdil, ¾e omluva z jakýchkoliv pøíèin neexistuje, výjimku netvoøí dokonce ani smrt. Absence se u nìj proto rovná jasné nedostateèné! Riskovat nechtìl samozøejmì nikdo.

* * *

Na konci zimního semestru, v den, který se posléze natrvalo zapsal do dìjin ¹koly, se na chodbì pøed jednou z men¹ích poslucháren tísní hrozen pobledlých studentù. Úderem deváté otevírá docent Kaòkovský dveøe. S úsmìvem ve tváøi, kteøí v¹ichni oznaèí za vylo¾enì zlý, zve dovnitø první ètveøici. Je¹tì ne¾ zavøe dveøe, mne si spokojenì ruce, jako by vzkazoval, ¾e nade¹la jeho chvíle.
Ètveøice si vytahuje otázky. Na potítko jdou ale jen tøi. Michal, který patøí mezi premianty, ¾ádá aby byl zkou¹en hned teï. Bez pøípravy. Docenta to pøekvapí. Nemile. Trhá Michalovi z rukou lístek s otázkou. Zji¹»uje, ¾e patøí mezi ty tì¾ké.
„Je to va¹e volba, mladý mu¾i,“ øíká Michalovi ¹kodolibì a máchne rukou, ¾e tedy mù¾e zaèít.
Ten ho poslechne.



Exceluje od první minuty. Odpovídá s pøehledem, argumenty dává do souvislostí, cituje zdroje. V¹e jakoby sype z rukávu. Je to perfektní výkon! Docent nemá jak a hlavnì proè studenta zastavit. ©ance tu prostì není. V¹e je podáváno naprosto logicky. Michal pokraèuje. Nadále brilantnì. Uvádí vìci nad rámec pøedná¹ek. Ti na potítku zapomnìli kde a proè jsou. Koukají na to s otevøenou pusou, ¹okován je i zkou¹ející. Je to dlouhé. Snad deset minut plynulého sledu nezpochybnitelných pravd. Potom Michal koneènì konèí. Ticho, které následuje, trvá dlouho.

Koneènì se docent Kaòkovský vzpamatuje. Není jen zaskoèen. Cítí se poní¾en. Zkou¹ený student pou¾il argumenty a citace, které si on sám nedokázal vybavit. Jako kdy¾ se tonoucí stébla chytá, zeptá se tedy na nì. Michala ale nezaskoèí. Svá tvrzení znovu opírá o jména nezpochybnitelných autorit a smíølivì docentovi øíká, ¾e ten ta jména a fakta dozajista dobøe zná, jen si na nì v tuto chvíli nevzpomnìl.
„No...dobrá...tedy...jak øíkáte. Jistì...ano...pøesnì, pøesnì...podejte mi index!“ ¾ádá, zapisuje Michalovi zápoèet a je rád, kdy¾ mu zmizí za dveømi.

Dal¹í prùbìh zápoètù ov¹em docentovi Kaòkovskému zvedne poka¾enou nápadu. Více ne¾ polovinì zkou¹ejících zápoèet nedá a rovnou jim urèí termín, kdy se mohou zkusit uspìt na druhý pokus. Do svého kabinetu odchází spokojený. U jeho dveøí do nìj narazí asistentka Andrea. Je vylekaná, svírá nìjaké texty, zjevnì bì¾í na katedru.
Pokazila mu tím povznesenou náladu. „Hoøí snad?“ zpra¾í ji na¹tvanì.
Místo odpovìdi mu dívka uká¾e hlavou na neznámého mladíka, co stojí u okna. Ani ten není schopen slova. Roztr¾itì podává docentovi nìjaké doklady. Popuzenì je pøijme. Jedná se o index a prùkaz studenta. Oba na jméno Michal Berka. Ten Michal Berka, který tak famóznì zaèal dne¹ní zkou¹kový den. Docent nic nechápe. Proè mu to ten kluk dává?



„Kde je Berka?“ zmù¾e se na dotaz.
„Jsem jeho mlad¹í bratr,“ odpoví neznámý mládenec koneènì a souvisle pokraèuje:
„Posílají mne rodièe. Mám ty doklady vrátit. Michal pøed tøemi týdny zemøel. Nehoda. Vèera mìl pohøeb...“
Z míry zcela vyvedený docent Kaòkovský automaticky listuje v indexu. Ale ano! Stojí tam dne¹ní datum, jeho rukou zapsáno Zapoèteno, v¹e stvrzené podpisem...

* * *

Je snad zbyteèné dodávat, ¾e popsaný fakt otøásl nejen profesorským sborem, ale i studenty. Ti druzí znovu pochopili, ¾e na zkou¹ku k docentu Kaòkovskému se chodí i ze záhrobí!