Nesáhla po vypínaèi. Chtìla si u¾ít tmy a dát odpoèinout oèím. Po pamìti kráèela do kouta, kde stálo staré køeslo a vedle nìj malý stolek s lampièkou. Tu rozsvítila. Rozhlédla se a leknutím spadla do køesla!

Na kraji její postele sedìl On. Nevýslovnì smutný a ne¹»astný mladý mu¾. Tak nìjak staromódnì obleèený mladík. Díval se na ni do¹iroka otevøenýma oèima. Zdálo se, ¾e v nich má slzy. Dagmar si zprvu myslela, ¾e se do jejího pokoje zatoulal nìkterý z narozeninových hostù. U¾ u¾ ho chtìla sice slu¹nì, ale ráznì vyprovodit z pokoje i jejich domu, kdy¾ tu ten èlovìk vstal. Byl vysoký a docela hezký. Pøesto ji jeho pohyb znovu vylekal. Nezmohla se na slovo.

Divný mladý mu¾ udìlal jejím smìrem pár krokù. V¹imla si, ¾e v ruce dr¾í nìjaký list papíru. Strèil jí ho pøed oèi. Pøíli¹ blízko, aby pøeèetla by» slovo z hustì popsaných øádek inkoustem. Potom z jeho úst zaznìlo pøesmutné konstatování a hned i otázka: „V¾dy» já tì miloval. Proè jsi dala ruku jinému?“



Dagmar vdaná nebyla, dokonce v tu dobu nemìla ani ¾ádného pøítele. Dotaz ji proto zcela zaskoèil. Nechápavì se na mládence podívala. Sledoval ji stále vyèítavì. Sáhla proto po tom papíru. Pùjèil ji ho.
Byl to dopis. Psaný krásným rukopisem. Písmena byla jaksi stará, tak nìjak si pøedstavovala ¹vabach. Poznala, ¾e se jedná o nìmèinu. Té nerozumìla. Podívala se proto na datování a u¾asla! 1887! Dr¾ela v rukou dopis pøesnì 130 let starý! Kde ho ten kluk vzal? V nìjakém muzeu?

List papíru mu vrátila. Nijak zprudka, ale rozhodnì. Co to má být, co to na ni hraje? Otevøela ústa, ¾e se na to mladíka zeptá, ale údivem je zase nìmì zavøela...
Mládenec v tom divném obleèení s dopisem v ruce se k ní otoèil zády, pøes rameno na ni vrhl poslední smutný pohled, vykroèil a prostì pro¹el zdí! Zmizel!



Nav¹tìvoval ji ka¾dou noc. Nebála se. U¾ ne. Zvykla si na jeho pøítomnost. V¾dy si sedl na kraj její postele a vyprávìl ji, jak ji má rád, jak ji miluje. Dagmar se s tím nikomu nesvìøila. A proè taky? Stejnì by ji nikdo nevìøil. Podaøilo se jí ale dohledat nìco z historie staré vily. Je¹tì ne¾ pro¹la pøestavbou, v ní mìli bydlet nìjací Zimmermannovi. Mìli dceru Hildegardu a tu miloval nìjaký mládenec, snad syn jedné ze slu¾ebných. Nemìl ani tu sebemen¹í ¹anci, ¾e by jeho obrovskou lásku opìtovala.

Pøíbìh má ale je¹tì podivuhodnìj¹í konec. Po èase Dagmar poznala mu¾e, tak trochu podobného onomu pøízraku a, kdy¾ nastal èas, provdala se za nìj. Od té doby se ji u¾ smutný noèní náv¹tìvník nikdy neukázal.