Starý mu¾ le¾el v lo¾nici, o dìní kolem u¾ netu¹il nic. Lékaø, kterého pøivolali, konstatoval, ¾e smrt se dostaví brzy. Nic nového. Pøítomní s tím dávno poèítali. Nemoc se vyléèit nedala a tatínek si pøál zemøít doma.

Kdy¾ naposledy vydechl, dr¾ela ho za ruku jenom man¾elka. Byla s ním, jak slíbila, dokud je smrt nerozdìlí. Oèi mìla dávno vyplakané. Políbila mu¾e. Tì¾ce vstala a vrátila se k ostatním. „Ode¹el,“ sdìlila jim prostì. S tatínkem, dìdeèkem a tchánem se u¾ rozlouèili døíve, proto nikdo do lo¾nice nezamíøil. Jen doktor ve¹el, brzy se ale vrátil a vypsal úmrtní list. Do kolonky s èasem smrti napsal: „11.45 hod.“

Èerstvá vdova se vzdálila pøevléknout do èerného a nejstar¹í syn se rozhlédl po ostatních a øekl, ¾e by mìli zavolat pohøebáky. Ti sdìlili, ¾e pøijedou bìhem pùlhodiny. Dcera zesnulého ode¹la do pokoje za maminkou, aby spoleènì pøipravily sváteèní ¹aty pro tátu. Ostatní dolili sklenièky a s oèima upøenýma na dveøe lo¾nice pøipili na nebo¾tíka. Aby mìl dobrou cestu a ¾e u¾ ho nic nebolí.



V druhém patøe paneláku bydleli Horníkovi. Man¾elé, penzisté. Na zvonìní ¹el dveøe otevøít pán.

„Josefe, to je ale pøekvapení! Øíkali, ¾e jsi na smrt nemocný,“ uvítal náv¹tìvníka ze ètvrtého patra.
„Lidi toho napovídají,“ odbil repliku pøíchozí a ve¹el do bytu. Chvíli mlèky postáli na chodbì, potom je Marta volala dál. Sedli si v¹ichni tøi u kuchyòského stolu, tak jako v minulosti mnohokrát. Hodiny hlasitì odbily dvanáctou, èas obìda.
„Tak jsem si vzpomnìl,“ zaèal Josef nesmìle, „¾e jsem vám je¹tì nevrátil tìch osm tisíc, co jsme si s Marií na jaøe pùjèili na vymalování bytu.“

Milo¹ Horník jen ti¹e pøikývl, jeho ¾ena Marta ale spì¹nì øekla, ¾e to pøeci nijak nespìchá, ¾e ví, kolik toho utratili v poslední dobì za doktory a ¾e s tím vracením to nemusí být tak horké.
„Ba ne, poøádek dìlá pøátele a vy dva jste v tomhle domì pro mne se Zdenkou ti nejlep¹í!“ nedal se Josef. Sáhl do zadní kapsy kalhot, vytáhl penì¾enku a na stùl vysázel osm tisícovek. „Tak a jsme vyrovnaní a bez dluhù,“ oddechl si, odmítl kafe, pohrdl i ¹tamprlièkou a rozlouèil se s tím, ¾e u¾ musí jít.



Mu¾ùm z pohøební slu¾by do jejich práce nikdo nemluvil. Zmizeli i s rakví za dveømi lo¾nice jen co ovìøili úmrtní list, vypsaný doktorem. Obleèení pro nebo¾tíka sebou brát nechtìli, prý bude nutné a¾ pøed obøadem a kvùli nìmu stejnì bude muset nìkdo z pozùstalých do kanceláøe. Je tøeba domluvit co a jak. Proti záloze, kterou jim sama nabídla vdova, v¹ak nemìli nic. „Staèí pìt, ¹est tisíc,“ øekli si o peníze. Nebo¾tíkùv syn sáhl po penì¾ence, ale matka ho zarazila. „Ne, tohle je moje vìc. Nedávno jsem vyzvedla nìjaké peníze z bankomatu. Hned si vzpomenu, kde jsou.“ Skoro vzápìtí se »ukla do èela a pronesla: „Jasnì, tátovi jsem je dala do jeho penì¾enky a tu by mìl mít v tìch starých man¹estrácích, co nosil na doma.“

Penì¾enka tam byla. V ní ale z deseti tisíc jen tisícovky dvì! Tìch osm se nena¹lo ani v ten, ani v následujících dnech. Jasno bylo a¾ po pohøbu. Pøi¹la Marta Horníková. Prý jak se to Josefovi stalo, v¾dy» kdy¾ byl u nich a vrátil jim tìch osm tisíc dluhu, vypadal naprosto zdravì...