Toho kvìtnového dne, kdy jsem s kolegy tudy stoupal, bylo mokré v¹echno. M¾ilo a sníh, co le¾el vý¹, odtával. Klouzalo to a opatrnost byla na místì. Byli jsme tøi kamarádi. Va¹ek a Karel mìli nepatrný náskok. Já se zdr¾el na chatì dole. Mìl jsem je tak pøed sebou, pøesnìji nad sebou a oni mì také vidìli. Køièet jeden na druhého nebylo proè. Ostatnì ru¹it místní kamzíky bylo tak nìjak nepatøièné.

Kromì batohu na zádech mi na krku visel fo»ák. Docela drahý kousek, co mi dìlal spoleènost na podobných túrách. Proè jsem si ho bral, kdy¾ poèasí nepøálo, nebylo relevantní. Dobrý snímek se dá udìlat kdykoliv. Staèí být jen ve správný èas na správném místì.

Stalo se to nìkde v polovinì úseku s øetìzem. Na mokrém kameni mi sjela noha a ruka se mi také svezla po studeném a vlhkém èlánku øetìzu. Batoh, aèkoliv nebyl tì¾ký, mne pøevá¾il dozadu a já padal. Nijak hluboko. Dva, mo¾ná tøi metry. Staèil jsem se je¹tì pootoèit a levaèku dostat pod sebe, abych s její pomocí ztlumil náraz. Do¹lo k nìmu hodnì rychle a kinetika udìlala svoje. Hlavu jsem po nárazu ubrzdit nemohl a uhodil se o vyènívající balvan. Na¹tìstí nebyl ostrý, rána mezi èelo a spánek mi ale vìdomí na èas vzala spolehlivì.



Co se dìlo dál si vybavuji jen matnì. Pamatuji si, ¾e kdy¾ jsem otevøel oèi, sklánìla se nade mnou jakási silueta. Dìlala cosi s mojí hlavou. Pokud mluvila, já ji nesly¹el. Musela ale spí¹e mlèet, proto¾e kdy¾ se vztyèila a udìlala krok, dva zpátky, jsem jasnì zaslechl cvaknutí spou¹tì fotoaparátu. Mého fotoaparátu. Potom nebylo nic.

Kdy¾ jsem zase pøi¹el k sobì, byli vedle Va¹ek s Karlem. Prý jsem jim zmizel z oèí, na volání nereagoval, tak se vrátili. A chválili mne, ¾e jsem si tak rychle a odbornì o¹etøil rozbitou hlavu. Nechápavì jsem si na ni sáhl a pod prsty ucítil obvaz.
„Kluci, já to ale neudìlal,“ konstatoval jsem udivenì.
„A kdo? Nikdo jiný tady není. Nahoøe a cestou k tobì jsme nikoho nepotkali a dolù, smìrem k plesu, také nikdo nejde,“ konstatoval vìcnì Karel a Va¹ek dodal cosi v tom smyslu, ¾e èlovìk nìkdy jedná automaticky a pak si na to ani nevzpomene.



Jen¾e já mìl v batohu svoji lékárnièku a ta byla netknutá. Ukázal jsem ji kamarádùm. Vzalo nás to v¹echny tøi. Potom jsem si vzpomnìl na fo»ák. Rychle jsem na¹el poslední poøízený snímek a na displeji se objevila ONA. Neznámá se staromódním úèesem, v ¹edivé bundì støihu padesátých let dvacátého století, stejnì starých modrých ¹ponovkách, obuta do nìèeho, jako legendární „pionýrky“. Jako by se vyloupla z filmu Andìl na horách. V rukou dr¾ela khaki bra¹nièku s velkým èerveným køí¾em. Ustaranì se dívala na mì, tedy do objektivu. Kdo to byl? Kde se tam vzala? Spadla z nebe? Pøi¹la z minulosti? Z jiné dimenze? Kam zmizela? Kam se vrátila?

Vidìl jsem ji já, vidìl ji Karel, vidìl ji i Va¹ek. Odpovìdí na své otázky jsem se nikdy nedoèkal. A ten obrázek ve svém poèítaèi nemám. Nepochopitelnì zmizel pøi kopírování z fotoaparátu.