Spát jsme chodily v deset. Já se sestrou v malém pokojíku, babièka v hlavní síni s kuchyní. Nevím kolik bylo hodin, kdy¾ jsem se probudila. Neèekanì a prudce. Místnost byla plná svìtla. Vlastnì svítila jako ve dne. Jen místo teplého sluneèního svìtla záøil skrze okno studený mìsíc v úplòku. Jas byl natolik silný, ¾e se pøi nìm dalo klidnì èíst. Mìsíèní záø mne bodala pøímo do oèí, ale nemusel to být dùvod mého náhlého probuzení. Spí¹e to bylo psí vytí!

Na psí ¹tìkot, a to i uprostøed noci, jsem byla zvyklá. Stejnì jako jiní. Stávalo se, ¾e za¹tìkal jeden z mnoha místních psù, po chvilce se pøidal druhý, po nìm dal¹í a brzy hafali v¹ichni. Jen¾e to trvalo jen krátce. Minutu, mo¾ná dvì. To, co se ozývalo oné úplòkové noci, bylo ale zcela jiné. ®ádné krátké bafání. Dokonce ani zuøivý ¹tìkot. Spí¹e hodnì bázlivé vytí. Jeho intenzita sílila. Ustra¹enì jsem vykoukla oknem a pøekvapením zamrkala. Pøed plotem sousedního domku nevyl jeden, ale pìt psù. Navíc pøibíhali dal¹í. Sedìli na zadku, ocasy mezi zadními bìhy, srst na zádech zje¾ená, tlamy obráceny k mìsíci a vyli. Táhle a bez ustání. Bolely z toho u¹i, ale hor¹í byl nevysvìtlitelný dìs, který mne svíral zevnitø.



Pøiznávám, bály jsme se, moc

Vzbudila jsem sestøièku. Jen co otevøela oèi, spatøila jsem v nich strach. Dívala se na mne, zároveò v¹ak skrze mne upírala pohled do ozáøeného okna a jako by ji chladné mìsíèní paprsky vybízely k cestì, zvedla se, nohy spustila z postele, vstala a po bosých ¹pièkách se vydala k oknu. Tam jsem ale u¾ stála já a zabránila ji v tom, aby okno otevøela.

Pøes sklo jsme tak sledovaly dìj. Prudce se zmìnil. Psi nadále vyli. Stáhli se v¹ak od sousedova plotu dál. U¾ nekoukali na mìsíc, a i to jejich vytí se zmìnilo na bojácné kòuèení. Bylo na nich vidìt, ¾e by se nejradìji otoèili a se sta¾enými ocasy zmizeli nìkam hodnì daleko. Jen¾e je tam oèividnì cosi dr¾elo. Kòuèeli a koukali do tmy za plotem…

…pak jsme to usly¹ely. Temné, sílící hrdelní vrèení. Mrazilo z nìj, ale ani já a ani sestra jsme neutekly pod peøinu. Nemohly jsme. S oèima roz¹íøenýma strachem i snahou proniknout stínem tmy jsme to potom spí¹e vytu¹ily, ne¾ uvidìly. Ohromné èerné psisko s vycenìnými tesáky a do ruda zbarvenými svìtly!



Náhle se ten stín, èi tu¹ený pøízrak zhmotnil. Vystoupil ze stínu a psi, jako by je nìkdo odvázal, prchali v¹emi smìry. Bìs se rozhlídl, na krátkou chvileèku se tìmi svými krvavými oèima podíval i na nás. Pak se ale otoèil, rozebìhl se a velkým, dlouhým skokem zmizel v otevøeném oknì sousedova domu. Vyjekly jsme zdì¹ením a omámenì èekaly co bude dál. Nebylo nic. Veliký záøící mìsíc se skryl za mrakem. Psy nebylo sly¹et. V¹e pohltilo hluboké ticho. Ves spala. Jako by se nic nestalo.

* * *

U snídanì jsme o pøekot babièce vyprávìly, èeho jsme byly uprostøed noci svìdky. Smála se. Prý si vymý¹líme nebo se nám to jen zdálo. Souseda, jmenoval se Leopold Wolf, prý vidìla, jak jde u¾ za rozbøesku s ko¹íkem do lesa a byl úplnì v poøádku. My ale vìdìly své a pokud jsme byly u babièky na chalupì a svítil úplnìk, peèlivì jsme zavíraly okno a zatáhly je závìsem. Pro jistotu. Co kdy¾ pan Leopold nebyl jen vlk pøíjmením?