Mnoho dìtí mluví s malými spoleèníky. Jedí s nimi neviditelné jídlo, honí se a hrají hry, vedou hovory. Vìt¹ina imaginárních bytostí je pøátelská, ne v¹ak v¹ichni. Pokud dítì øekne, ¾e se neviditelnému pøíteli nelíbí spolu¾áci nebo ¾e mu není dobøe, nemá se to podceòovat, proto¾e vyjadøují svùj vlastní pocit pomocí fantazijní bytosti.

©amani versus psychologové

Je¹tì nedávno pøisuzovali vìdci neviditelné pøátele køehkým osamìlým dìtem. Zmìnili v¹ak názor o 180 stupòù: Pøítomnost imaginárního kamaráda podporuje kreativitu, zlep¹uje komunikaci dìtí a pomáhá se empaticky v¾ít do druhé bytosti.
Rozhodnì by rodièe nemìli svým dìtem neviditelné kámo¹e vymlouvat. Vede to k naru¹ení dùvìry mezi dìtmi a rodièi a podkopání dìtského sebevìdomí. Ti nejschopnìj¹í z nás prý mìli v dìtství neviditelné pøátele. Mo¾ná si vzpomínáte na ty své...

Co na to senzibilové? Pøítomnost jiných bytostí ve spoleènosti dìtí cítí a èasto s nimi komunikují. Neviditelní pøátelé mají rùzné podoby: Dívky vídají mlad¹í a køehké bytosti, chlapci spí¹ hrdinské osobnosti.




Nádherný je pøípad chlapce, který kamarádí s mu¾íèkem ¾ijícím v lampì. Mu¾ík je bílý, a proto ho nikdo ve svìtle nevidí, jen chlapec, proto¾e má „jiné oèi“. Bytosti mohou mít i podobu o¾ivlých rostlin. Nìkdy dìti vidí i své andìly strá¾né. Senzibilové vyjadøují èasto názor, ¾e dìti do 5 let jsou dosud ve spojení s jinými dimenzemi, odkud pøi¹ly.

Dìtská touha po nìèí spoleènosti nebo jejich silná zvídavost pøivolá pak z jiného svìta stejnì energeticky ladìné bytosti. Pokud by nás nezdeformoval okolní svìt se svým „vìdeckým poznáním“, udr¾eli bychom si dar komunikace s jinými bytostmi a¾ do dospìlého vìku. Jsou mezi námi tací, kteøí si ho ponechali.

Bytosti svìtla a temnot

Pokud pøikládáme víru tomu, ¾e takoví spoleèníci existují, mù¾eme si být jistí, ¾e nás neopustí, dokud je potøebujeme. Mohou nám dávat lásku, pøátelství, legraci, zábavu a s tím v¹ím také poznání o jiných svìtech. Tak to funguje v pøípadì bytostí svìtla.



Jsou ov¹em i bytosti z opaèných konèin. Je znám pøípad holèièky, která vidìla ve starém stole ohavnou bytost èarodìjnice. Èasto vybìhla ze svého pokoje s køikem a bu¹ilo jí srdce. Rodièe jí uvìøili, kdy¾ v pokoji jednou pøespali a matka uvidìla toté¾. Vzbudila otce, aby mu èarodìjnici ukázala, ale ta u¾ byla pryè. Malé dceøi pak èarodìjnici popsala a popis se shodoval pøesnì s tím, co vídala dcera. V takových pøípadech se v¹ak nejedná o neviditelného pøítele, ale o temnou bytost nebo ducha, kterého dítì vidí díky své senzitivitì. Bytost mù¾e být pøipoutána k vìci, místu nebo samotnému dítìti. Takové pøípady vy¾adují øe¹ení. Existují duchovní vèetnì katolických knì¾í, kteøí se této problematice vìnují.

Vra»me se k neviditelným pøátelùm – jejich vliv je jednoznaènì pozitivní. Mnozí z nás se k nim vracejí v období puberty nebo rùzných ¾ivotních pohrom. Znovu pak nabýváme schopnosti je vidìt a mluvit s nimi. Vìøme svému srdci. Pøátel je tøeba si vá¾it. I tìch neviditelných.