Poznali se v nemocnici. Ne jako pacienti. Oba byli èerství lékaøi a ¹pitál na kraji krajského mìsta byl jejich první ¹tací. Záhy se vzali. Utíkaly mìsíce, roky. Byli ¹»astní. Na oslavu tøetího výroèí svatby vyrazili do penzionu za mìsto. Nedojeli. Je¹tì na jedné z mìstských køi¾ovatek jim cestu zkøí¾ilo jiné auto. ®e mìli pøednost, nebylo vùbec dùle¾ité. Milan za volantem sice ¹lápl na brzdu, ale velký význam to nemìlo. V plné rychlosti vrazili do boku auta, o kterém si uvìdomili snad jen to, ¾e bylo èervené.

Pomohl mi táta

Milanova ¾ena Jarka na ten okam¾ik pozdìji vzpomínala: Jediné, na co si z toho okam¾iku pamatuji, bylo, ¾e letím skrz èelní sklo. Dopad na vozovku ani bolest jsem vùbec necítila. Vím jen, ¾e kdy¾ jsem otevøela oèi, vìdìla jsem, ¾e le¾ím na asfaltu. Ve vteøinì ke mnì pøibìhl mùj táta. Chytil mne za ruce a táhl kamsi pryè. Zoufale jsem se sna¾ila pochopit, co to v¹echno znamená. Co se mi stalo? Náhle jsem si uvìdomila, ¾e jsme mìli nehodu. ®e jsem vypadla z na¹eho vozu. Nechápala jsem, ¾e mì nic nebolí, ¾e nemám na sobì snad ani ¹krábanec. Ale co jsem vùbec pochopit nemohla, bylo, kde se tu vzal mùj táta. V¾dy» umøel u¾ pøed dvìma roky!

Jen¾e teï stál ta»ka nade mnou, zvedal mì na nohy a køièel, ¾e musíme zpátky k autu a od volantu vytáhnout bezvládného Milana. Podaøilo se nám ho dostat ven. Vzali jsme ho mezi sebe a odvedli, spí¹e odtáhli, dál od místa nehody. V tu chvíli se táta zastavil, øekl, ¾e dál u¾ jít nemù¾e. Otoèil se a kráèel pryè. Plakala jsem, zoufale za ním volala, prosila ho, a» se vrátí. Ani se neohlédl...



Na nemocnièním lù¾ku

Probudila jsem se a¾ na nemocnièním lù¾ku. Tak¾e to byl jen ¹patný sen. Potom jsem se ale dozvìdìla, ¾e man¾el le¾í ve vedlej¹ím pokoji a jeho stav je stabilizovaný. Øekli mi také, ¾e po nehodì zaèalo na¹e auto hoøet, do¹lo i k výbuchu, nás ale na¹li v bezpeèí sto metrù od zhoubných plamenù.

To nejhor¹í ale pøi¹lo pozdìji. Ukázalo se, ¾e jsem byla tìhotná a o dítì jsem pøi¹la. K tomu je¹tì do¹lo k po¹kození vajeèníkù, jeden bylo nutné odstranit docela, po¹kozena byla i dìloha. Zkrátka ¹ance, ¾e je¹tì nìkdy budu moci otìhotnìt, se rovnala nule! Kdy¾ jsme se z nemocnice vrátili po èase domù, sedìli jsme a dlouhé hodiny prostì mlèeli. Veèer jsem Milanovi øekla, ¾e nejlep¹í bude, kdy¾ se rozvedeme a on s jinou zalo¾í rodinu. Razantnì odmítl. Pøitom ale pøiznal, ¾e i jemu se zhroutil svìt. A ¾e by nejradìji ode¹el za na¹im nenarozeným dítìtem...

©patný nápad

Takový nápad jsem mìla i já. Domluvili jsme se. Vypùjèili si auto a vyrazili do ulic hledat místo, kde bychom nárazem do stromu nebo do stìny ukonèili na¹e trápení. Na¹li jsme ho. Otoèili jsme se, vrátili se a ne¾ jsme se znovu rozjeli vstøíc osudu, dlouze se mlèky políbili. Tekly mi pøitom slzy. Potom Milan se¹lápl plynový pedál...



Zbývaly sekundy, kdy¾ se za námi, na zadním sedadle rozzáøilo silné svìtlo. Man¾el leknutím dupnul na brzdu. Zastavili jsme jen pár metrù od mohutné lípy. Otoèili jsme se za sebe. Za námi sedìl mùj tatínek! Øekl nám, ¾e to, co chceme udìlat, není øe¹ení. ®e kdy¾ se zabijeme, vícekrát ho neuvidíme, ¾e na¹e matky ná¹ odchod nevydr¾í a ze svìta odejdou také. Potom se, tak, jak to umìl jen on, pousmál, dokonce na mne mrkl a vyzval nás, a» se vrátíme domù a jsme trpìliví. Prý pøijde èas a bude se na nás moci podívat ¾ivými oèima. Jak to dopovìdìl, ozáøilo nás opìt prudké svìtlo a byl pryè!

* * *

Od toho okam¾iku uplynulo pìt let. ®e jsem tìhotná, jsem se dozvìdìla, a¾ kdy¾ jsem byla ve druhém mìsíci. Kolegové lékaøi mluvili o zázraku, a tak jsem to chápala i já. Oproti pøedpokladùm probíhalo tìhotenství naprosto normálnì a já porodila zdravého syna. Kdy¾ se na nás poprvé podíval, porozumìli jsme ta»kovu slibu. Mìl jeho oèi. Dali jsme mu jméno po nìm. Jiøí.

Máte u¾ dost zakabonìných výrazù a nepøíjemných lidí kolem vás. Nasaïte vá¹ jedineèný úsmìv a poznáte to, èemu se øíká kouzlo obyèejných vìcí. Více ZDE...