Ilonce bylo devìt, kdy¾ její mamince, mé sestøe, diagnostikovali tu nejhor¹í z nemocí. Prala se stateènì. Dlouho to tajila, zvlá¹tì pøed dcerou. Ta ale nebyla hloupá, poznala, ¾e máma je tì¾ce nemocná. Stáhla se do sebe, s druhými se nebavila. Mne, jako tetu sice tak nìjak respektovala, ale nic bli¾¹ího ke mnì necítila. A proè taky.

Sestøin stav se zhor¹il. Hospitalizovali ji. Hodnì zhubla, rysy ve tváøi se ji jaksi zostøily, ple» mìla popelavou. U¾ mi nebyla ani trochu podobná. S Ilonkou jsme za ní dennì chodily. Dr¾ela v¾dy maminku dlouho za ruku, hladila ji, na mne se ani neotoèila. Dìlala, ¾e ke mnì nepatøí ani kdy¾ jsme kráèely vedle sebe cestou ze ¹pitálu. Na¹e vztahy prostì ideální nebyly.

Jednou jsme ¹ly takto z nemocnice a cestou potkaly star¹í paní. A¾ kdy¾ nás oslovila, poznala jsem v ní bývalou sousedku, dobrou známou na¹í matky. Kupodivu o Marice vìdìla v¹echno. Byla to taková svíèková bába, co v kostele snad trávila více èasu, ne¾ doma. Snad i proto, kdy¾ mi poradila, ¾e pokud chci vìdìt, zda sestra nemoc pøemù¾e, mám zajít ke svatému Bartolomìji a podívat se na výraz Bohorodièky na obraze vpravo od oltáøe, jsem se na ni dívala nedùvìøivì. Rozlouèily jsme se, dál s Ilonkou kráèely mlèky, kdy¾ tu najednou dìvèe jasnì øeklo: „Pùjdeme tam!“



Staèilo se podívat

Tak jsme ¹ly. Hned druhý den. Radìji bychom tam ale nechodily. Obraz jsme na¹ly bez nesnází. Byl starý, tmavý, ale tváø Panny Marie z plátna zøetelnì vystupovala. Vylekala mne! Moc. Byl v ní vepsán tak veliký smutek, ¾e a¾ bolel. Rychle jsem se podívala na Ilonku. Také nemohla od obrazu oèi odtrhnout. A kdy¾ jsme se koneènì vrátily domù, natáhla se Ilonka na pohovku, otoèila se ke stìnì. Slùvkem nepromluvila, nereagovala ani na pozvání k veèeøi.

Za pár dnù Marika zemøela. Ilonka se k nám nastìhovala natrvalo. Moc to nefungovalo. S mými dvìma kluky si nerozumìla, man¾ela i mne prakticky nebrala na vìdomí. Èas letìl, ale na¹e vztahy se nelep¹ily. Bolelo to i mrzelo. Dokonce jsem se pøistihla pøi my¹lence, ¾e by bylo lep¹í, kdyby Ilonka vyrùstala v dìcáku. V¾dy jsem ale takové my¹lenky rychle zahnala. Pøeci jen jsme byli její nejbli¾¹í a jediná rodina.

Kdy¾ jsem u¾ nevìdìla opravdu jak dál, vzpomnìla jsem si na Bohorodièku z obrazu v nedalekém kostele. Cosi mi øíkalo, abych za ní za¹la. Ne sama, ale s Ilonkou. Jen jsme do kostela ve¹ly, Ilonka se rozebìhla k obrazu. „Usmívá se, maminko, ona se na nás usmívá!“ vylétlo neèekanì z jejich úst.



„Jistì, holèièko, usmívá se,“ øekla jsem skrze slzy, co najednou zalily moji tváø. Znovu jsem se na Bohorodièku podívala. Skuteènì hrál v její tváøi úsmìv. ©lo o hru svìtel, byla to mystika? Netu¹ím. Vím jen, ¾e jsem v tu chvíli plakala ¹tìstím a slzám se nebránila. Ilonka mi øekla „maminko“. Snad se mi tedy pøece jen podaøilo její ne¹»astnou mámu alespoò tro¹ku nahradit.

Od té chvíle u¾ uplynula øada let. Ilona vyrostla, vystudovala, vdala se a já byla a dál jsem její mámou.