Vesnièka Polná se nedoèkavì chystala na velikou slávu. Starostova dcera Marie si mìla brát dìdice docela velkého statku. Jmenoval se Václav a byl to hodný, pracovitý kluk. V¹ichni v Polné vìdìli, ¾e na Marii si dlouho myslel Franti¹ek, kluk rovnì¾ z obstojného gruntu. Jeho nadbíhání Marii v¹ak bylo pramálo úspì¹né. Vesnièané se bavili tím, jak oba kohouti pøi místních zábavách na sebe nevra¾ivì koukali, chlapùm bylo líto a ¾enské naopak kvitovali, ¾e si to ti dva nikdy nerozdali ruènì.

V pøedveèer svatby, brzy dopoledne zamíøil Václav do sousední Lhotky. Osobnì chtìl na zítøej¹í slávu pozvat strýce a jeho rodinu, kteøí se z Polné odstìhovali poté, co si dva bratøi nedokázali podìlit pole.

Václav byl sotva ve tøetinì cesty, kdy¾ za sebou zaslechl dusot kopyt a vrzání kol. Opratì povozu dr¾el Franti¹ek a sokovi v lásce nabídl, ¾e ho zbytek cesty sveze, proto¾e má u sousedù také nìjaké vyøizování.



Ze Lhotky do Polné Václav nepøi¹el

Veèer se do Polné ale vrátil jenom Franti¹ek. Na èetné dotazy, kde je Václav, odpovídal, ¾e do Lhotky sice dorazili spoleènì, tam se ale roze¹li a zpátky se mìl ka¾dý vracet sám. Mnozí na tom neshledávali nic divného, do Lhotky to opravdu daleko nebylo, a ¹li si po svém. Jenom Marie mìla divný pocit a dostala strach. Václav ji toti¾ slíbil, ¾e a¾ se v pozdním odpoledni z Lhotky vrátí, je¹tì se sejdou jen sami dva.

Sluneèní den pomalu konèil, Václav stále nikde a Marie se rozhodla, ¾e mu pùjde naproti. Sama. Vytratila se z domu, kde pøípravy svatby vrcholily, a dala se z Polné pra¹nou cestou, která vedla k lesu a dál do Lhotky. Slunce pomalu zacházelo za obzor, smrákalo se, kdy¾ si v dálce pøed sebou v¹imla zvlá¹tní siluety. Byla ji nìèím hodnì blízká! Musel to být Václav, zcela urèitì to byl on. Rozebìhla se. Ka¾dým krokem bylo jasnìj¹í, ¾e se nemýlí. Zvlá¹tní jen, ¾e Václav ji naproti nebì¾el. Nehnutì stál na kraji cesty. Kdy¾ od nìj byla sotva tøi metry, rozplynul se. Zmizel. Jakoby tam nikdy nebyl!

Nebylo to mo¾né

Zmatená Marie nevìøila svým oèím. Dokonce se ¹típla do tváøe. Nezmìnilo se ale nic. Václava pøece vidìla jasnì, mìla ho na dosah ruky a její ¾enich se najednou promìnil v nic. Zoufale vyvolávala jeho jméno. Po cestì bìhala sem a tam. Tak ji také na¹li chlapi v Polné, kdy¾ se za tmy pustili do jejího hledání. Václavovo tìlo na¹li a¾ ráno. Hlavu mìl sekerou skoro rozpùlenou. Vra¾da. Nebylo pochyb. Udeøili na Franti¹ka a ten dlouho nezapíral. Zabil. Kvùli Marii. Nesnesl pomy¹lení, ¾e bude Václavova a ne jeho.



Krátce po pohøbu ne¹»astného ¾enicha pøibìhly ve sná¹ející se tmì na náves vydì¹ené ¾enské. Vracely se z pole a poblí¾ místa, kde byl Václav zabit, uvidìli na kameni sedìt postavu mládence se sklopenou hlavou. Kdy¾ pøi¹li blí¾, pøed oèima se jim rozplynula ve vzduchu. Bázlivì se køi¾ovaly jedna pøes druhou a tvrdily, ¾e to byl jistì Václavùv duch. Asi ano. Jak ¹el èas, svìdkù, co vidìli ne¹»astného mládence za noci sedìt u polní cesty, pøibývalo. Kdo mohl, na cestu kolem kamene u cesty, na které duch sedával, se za tmy radìji nevydal.

***

V¹e se zmìnilo a¾ po dlouhých letech. Kdy¾ zaèali místo pra¹né polní cesty stavìt asfaltovou silnici, odstranili i ten kámen. Jsou ale tací, kteøí tvrdí, ¾e za okny automobilù, které tudy dnes projí¾dìjí, se jim v tìch místech obèas mihne nìjaký divný stín...

Hvìzdy øídí na¹e osudy a znají v¹echna tajemství! Lze z nich vyèíst, kdy a jak zemøete? Nahlédnìte s námi za tajemný závoj na pomezí ¾ivota a smrti - více ZDE...