Pohanské poselství

V takzvané „barborce“, rozkvetlé vìtévce, se pojí pohanský zvyk s køes»anským. Ten pùvodní a star¹í, tedy keltský a slovanský, souvisel s obnovou ¾ivota, kterou pøiná¹el Slunovrat. Keltský svátek 21. 12. se nazýval Yule, ten slovanský Koleda. Oba mìly stejný význam – Slunce se na své pouti k obratníku Kozoroha zastavilo, pøestalo se vzdalovat a zaèalo se vracet zpìt k nám. Tento tì¾ko badatelný návrat svìtla byl oslavován jako odvrácení duchovní i tìlesné smrti a zrod nového ¾ivota. Vìtévky nikoli jen tøe¹nì, ale jakéhokoli ovocného stromu, se trhaly právì tak akorát, aby vykvetly na zmínìný Slunovrat. Ke stromu, z nìho¾ trháme, máme pøistoupit s úctou a pokornì jej po¾ádat, zda nám vìtévky daruje. Utrhnout máme nejvý¹e tøi, abychom nenièili budoucí úrodu. Èerstvé kvìty symbolizovaly nový ¾ivot, v který doufáme, návrat bo¾ské lásky, plodnosti, mláïat, jarních kvìtù i poèetí miminek. Proto¾e kmen byl tak silný, kolik mìl bojovníkù, matek a také mláïat a úrody. To v¹e symbolizovala vìtévka rozkvetlá právì o Slunovratu.


Køes»anské poselství

Svatá Barbora byla podle køes»anské tradice dcerou bohatého øímského kupce, nepøítele køes»anství, který ¾il ve 3. století po Kristu. Jméno Barbora se zrodilo z latinského „barbar“, co¾ oznaèovalo èlovìka neøímského pùvodu, tedy „ne obèana“. Barborka se tedy mohla jmenovat jakkoliv jinak, nebo» toto pøízvisko bylo obecné oznaèení její pøíslu¹nosti. Mladièká Barbora si prý dopisovala s køes»anským uèencem Origenem a pod jeho vlivem se obrátila ke Kristu. Její otec jí chtìl nové manýry vyhnat z hlavy, a tak ji zazdil do vì¾e, aby ji izoloval od vlivù svìta. Barbora ho uprosila, aby nechal ve vì¾i vybourat tøetí okénko, a to byl pro ni tajný symbol svaté trojice, proto je jejím symbolem vì¾ se tøemi okny, které její zobrazené podoby èi sochy dr¾í èasto v ruce. Barbora mìla podle legendy pestré a nepøíjemné osudy, uprchla z vì¾e a rozestoupila se pøed ní skála, proto je mimo jiné té¾ patronkou horníkù. Ale podlý pastýø ji udal jejímu pohanskému otci, který ji pøed stìtím muèil tak rozliènými zpùsoby, ¾e je zde ani nebudeme vypisovat. Kdy¾ ji tento kru»ák vlastní rukou s»al, sjel prý z nebe blesk a muèitele zabil, proto je Barbora té¾ patronkou výbu¹nin a v¹ech, kdo s nimi zacházejí.


Lidová tradice

Co se ví, je to, ¾e neprovdané dívky chtìjí od vìtévky vìdìt, zda se do roka vdají. Pokud kvítka rozkvetou, je svatba v dohledu. Co se neví, je to, ¾e vìtvièka mìla význam pro ka¾dého, nejen pro mladá dìvèata. Mìla nám toti¾ prozradit, zda se doèkáme v pøí¹tím roce ¹tìstí, pøípadnì, dle køes»anské tradice, Bo¾ího po¾ehnání. A jak slavily barboru pøedchozí generace? Po vsi chodily od domu k domu skupinky „Barborek“ – dívek v bílém hávu, které mìly kolem pasu ¹iroké, barevné vlající stuhy a na hlavì vìnec. V rukou dr¾ely vìtévky a »ukaly s nimi na okno. Hodné dìti se nemusely bát, dostaly od Barborek výslu¾ku, nejèastìji cukrová srdíèka z ko¹íku. Zlobivé dìti, tedy tty, které rodièe tak nìjak „bonzli“, dostaly vìtévkami na zadek a srdíèko ¾ádné. Prý také poznáte v kostele èarodìjnici, pokud se podíváte skrz vìneèek z vìtvièky barborky, a to tak, ¾e se objeví sedící k oltáøi zády. Tuto inkvizièní manýru bychom v¹ak mìli nechat radìji stranou. Pro nás v¹echny bude nejlep¹í, kdy¾ s pohanskou úctou poprosíme strom, aby nám daroval tøi vìtvièky, pak se budeme o svou barborku køes»ansky starat (ka¾dý den mìnit vodu a prosit o Bo¾í po¾ehnání), no a pak doufat, ¾e nám na ©tìdrý den vykvete a vnese tak svìtlo do na¹ich srdcí.