Stará Barèa si ve své chalupì na konci vesnice vaøila, kvítí, co pìstovala na malé zahrádce a byliny, které sbírala na lukách a v lesích kolem, aby je poté su¹ila na pùdì svého domku. Jezdili za ní lidé z ¹irokého okolí, ba i ze vzdáleného mìsta, a tak kdy¾ Bìta zaklepala na její dveøe, vlastnì èekala. Vìdìla, ¾e holka chodí poøád bez outì¾ku a tu¹ila, ¾e jednou za»uká.

Holka se rozplakala jen co usedla na lavici. Barèa ji øekla, ¾e aby byl lektvar, který ji pomù¾e stát se tìhulkou, úèinný, bude muset nìkteré z bylin a koøínkù nasbírat vlastní rukou a pøímo o pùlnoci za úplòku! „Budeme potøebovat ¹alvìj, øebøíèek, kontryhel. A zapomenout se nesmí na maliník, pelynìk a pøedev¹ím kulièky bílého jmelí!“ vypoèítala.

Bìtka si vybavovala stra¹idelné pøíbìhy, které se odehrály v noci v lese. Jen z pøedstavy, ¾e se vydá za tmy ven ze vsi, dobrovolnì vstoupí do tmavého lesa, navíc o pùlnoci a za úplòku, kdy v¹e je daleko mocnìj¹í, se viditelnì rozklepala.



Staré koøenáøce to neu¹lo. Mìla za to, ¾e dìvèe je víc od rány, ale kdy¾ vidìla její vydì¹enou tváø, uklidòovala ji, ¾e nepùjde sama, ¾e ji bude dìlat spoleènost. „Stejnì bys nepøinesla v¹echno a takové, jak má být. Poradím, uká¾u, ty jen utrhne¹.“

Nìjak se to zvrtlo

Vydaly se na cestu a ko¹ík, co si sebou nesly, se rychle plnil. Barèa dobøe vìdìla, ¾e o úplòku mìsíc vysává léèivou sílu rostlin do stonkù a kvìtù, zatímco za nocí bez mìsíèku se zdraví skrývá naopak v koøenech.

Jen na chvíli se Barèa zamyslela, zastavila, kousek se¹la z pì¹iny. Staèilo to na to, aby Bìtku ztratila z oèí. Rychle se vrátila zpátky. Tu¹ila, ¾e brzy bude dìvèe strachy bez sebe. Jen¾e holka tam, kde ji zanechala, nebyla.



Zavolala. Nejdøív opatrnì, èasem hlasitìji. ®ádná odpovìï. Byly kousek od okraje lesa. Snad se Bìtka vrátila zpátky na louku. Zaléval ji jas. Jako ve dne. Byla ale prázdná... Kdy¾ koøenáøku Bìtka ztratila z oèí, zpanikaøila. Rozebìhla se po pì¹inì. Kdesi usly¹ela, ¾e ji nìkdo volá. Víla, bludièka, kdo? Bì¾ela. Hloubìji do lesa. Cosi se hýbalo v hou¹tí vedle. Bylo to stejnì rychlé, jako ona. Pøidala. Náhle ji cestu zkøí¾ilo nìco opravdu velkého.

Prolétlo to a zmizelo v hou¹tí. Jelen. Byl to ale opravdu on? Parohy nebo rohy? Smysly ji zcela opustily. ©ílela strachy. S oèima roz¹íøenýma dìsem prchala za mìsíèním jasem, co sliboval, ¾e les za chvíli skonèí. Nadìji pøebil jakýsi sílící lomoz. Pøicházel odkudsi ze strany. Byl stále hlasitìj¹í. K okraji lesa pøitom Bìtce scházelo jen pár krokù. Vlo¾ila do nich v¹e, co v ní je¹tì bylo. Skok, druhý. Rachot byl ohromný. O cosi zakopla, spadla na nìco studeného. Zvedala se, kdy¾ ji oslepilo silné svìtlo. Byl to vlak a ona le¾ela na kolejích...