Jako èerstvý poruèík letectva Spojených státù jsem dostal umístìnku na Andersonovu základnu. Ka¾dý ví, ¾e le¾í na pacifické výspì USA na ostrovì Guam, jeho¾ celá jedna ètvrtina patøí US army. Nebyl jsem mezi nováèky sám a stejnì jako oni jsem si na první let musel poèkat. Kromì v¹estranné pøípravy na lety nad oceánem jsem se seznamoval se základnou a byl jsem stavìn i do strá¾í. Hned pøed první slu¾bou jsem cosi sly¹el o Hvízdajícím Charliem. Prý pøízrak. Zøejmì místní vojácký folklór. Více mi o nìm øekl Harry, postar¹í mechanik, civilista, který se sna¾il na základnì doèkat dùchodu. Na¹el jsem ho nad zrezivìlými zbytky èehosi, co kdysi bývalo èástí bojové stíhaèky, se kterou se létalo pøed patnácti roky za druhé svìtové války.

Samuraj, jeho Lady a Charlie

„Na tomto stroji létal Charlie,“ zaèal svoje povídání Harry. „Sem na základnu pøi¹el, a¾ kdy¾ mìla válka na kahánku. Problém tehdy na¹im klukùm dìlala dvì japonská esa. Øíkali jsme jim Samuraj a jeho Lady. Ona ta dvojka byla skuteènì ¾enská! Jejich Zera byla pomalována jakýmisi znaky, prý magie. Asi byla. Sestøelit se je nedaøilo. Charlie byl ale jiná klasa. Bez vychloubání øekl, ¾e a¾ se s nimi pustí do køí¾ku, smázne je, jak obtí¾né komáry. Jak øekl, tak i udìlal. V boji nejdøíve sundal Lady a potom i Samuraje. Pak se vracel na základnu. Motor mu neoèekávanì vynechal v tu nejnevhodnìj¹í chvíli. ©el zrovinka na pøistání, rychlost mìl je¹tì vysokou. Jeho Mustang se roztøí¹til na samém kraji pøistávací dráhy,“ dovyprávìl Harry. Odmlèel se, ne nadlouho, proto¾e pøíbìh je¹tì doplnil: „V¹eobecnì se mìlo za to, ¾e ¹lo o magickou mstu sestøelených Japonèíkù.“



Slu¹ná pohádka, i kdy¾...

Docela slu¹ná pohádka. Na Charlieho jsem ale po pár dnech úplnì zapomnìl. Nenapadl mne ani ve chvíli, kdy jsem na strá¾í poblí¾ pøistávací dráhy usly¹el uprostøed noci pronikavý hvizd. Mlha, co náhle zjevila byla nepøíjemná, ale postavu, která se z ní vyloupla, jsem ale zaregistroval hned. Strhnul jsem zbraò z ramene, namíøil na mu¾e, co se blí¾il a zaøval, a» se zastaví. Dál mi ale kráèel vstøíc. Poslechl a¾ pár metrù ode mne. Koukal na mne, já na nìho. Chlap v potrhané a místy ohoøelé letecké bundì, kterou na¹i piloti nosili je¹tì za války, znenadání znova zahvízdal. V tu chvíli mi to teprve sepnulo – Charlie, Hvízdající Charlie. On vá¾nì existuje!

Krátký dialog

Jen¾e já fakt na pøízraky nevìøil. Poznal to na mì. A tak zvedl svojí pravou ruku, Natáhl ji smìrem ke mnì. A pak se to stalo. Jeho pravaèka se pomalu zaèala mìnit v jakousi svìtlou substanci, která, zaèala pomalu stoupat k noèními nebi. Potom, byla to otázka vteøiny, se v¹e vrátilo a ruka byla zase rukou. „U¾ mi vìøí¹?“ zeptal se.

Docela zbyteèná otázka. Asi jsem stál s otevøenou pusou a nebyl schopen slova.



„Nesna¾ se to pochopit,“ zdùraznil a sáhl do kapsy své letecké bundy. Vytáhl cosi malého a podal mi to. Ve staré stodolarovce byla ná¹ivka stíhacího pilota. „Dej to Harrymu! Tu stovku mu dlu¾ím a ta ná¹ivka je teï jeho. Øekni mu, aby ty trosky mého letadla v hangáru nechal koneènì být. Chci koneènì odejít tam, kde jsem mìl být u¾ dávno, on mi v tom brání,“ doøekl, otoèil se a odkráèel do mlhy, ve které se tak nìjak rozplynul.

Vzkaz jsem vyøídil

Charlieho vzkaz jsem vyøídil, stovku a ná¹ivku Harrymu odevzdal. Vùbec to s ním nehnulo. Jen tak nìjak na pùl úst podìkoval a sdìlil, ¾e Charliemu stovku pùjèil krátce pøed jeho posledním letem.

Pár dnù na to trosky z rohu velkého hangáru zmizely. Charlieho u¾ potom nikdo nepotkal. A já? Kromì Harryho jsem nikomu neøekl nic. Dr¾el jsem pusu. Svùj pøíbìh jsem papíru svìøil a¾ teï, kdy u¾ jsem sám v penzi. On by mi to stejnì døív nikdo neuvìøil...

Také se vám stává, ¾e s nìkým proná¹íte stejná slova ve stejnou chvíli, a navíc se stejnou intonací? Jak je nìco takového vùbec mo¾né? Více v èlánku: MAGIE OKAM®IKU