Trèím v tmavé, u¹mudlané kanceláøi, kde se nejen èas, ale i nábytek zastavili pár desítek let zpátky. Probírám se nudnými fakturami a dal¹ími pøedlo¾enými doklady. Jsem revizor finanèního úøadu a jak mne mají místní rádi si ka¾dý doká¾e pøedstavit snadno.

Za ¹pinavým oknem se ¾ení èerti. K nepohodì se pøidal silný vítr. Pr¹í skoro vodorovnì. Psa by nevyhnal, mùj hlad a kruèící bøicho si ale myslí nìco jiného. Podniková jídelna neexistuje, zavøeno má i jediná místní hospoda. Pokud vùbec otevøe, tak veèer a k jídlu nabídne maximálnì utopence a nakládaný sýr. Obojí jsem mìl vèera a, kdy¾ jsem se dostal na noc k nevlídné ¾enské, co mi ve své chalupì nabídla postel, udìlalo se mi ¹patnì od ¾aludku.



Tedy je jasné, ¾e chybu opakovat nebudu a, proto¾e mne majitel farmy asi stì¾í pozve domù na obìd, budu nìco na zub hledat v místním konzumu. Práce mne u¾ moc neèeká, za dvì hodinky s ní budu hotov a pak nasednu do vozu a tradá domù k poøádnému gáblíku!

Z vì¹áku popadnu starobylou èernou plá¹tìnku, bùhví po kom a kdy ji dotyèný na háèek povìsil, obléknu si ji a podívám se do okna. Ne abych se vidìl, jen proto, abych se ubezpeèil, ¾e ta „èína“ venku pokraèuje. Na¹tìstí je to do prodejny necelých sto metrù. Vyrá¾ím a nad¹ený nejsem. Náladu mám pøímo mrazivou a je vlastnì dobøe, ¾e na nikoho venku nenarazím.

Oznaèit mùj pohyb chùzí je znaènì nadnesené. Spí¹e to je boj. Vítr se sna¾í ze mne pr¹iplá¹» servat a zaèínám se bát, ¾e se mu to musí podaøit. Najednou mne je¹tì prud¹í poryv vzduchu doslova otoèí a smýkne se mnou dobré tøi metry zpátky. Válím se v kalu¾i, z leknutí se nedoká¾i ani vztekat. Na to, co se právì dìje za mými zády nevidím. Jen sly¹ím zaskøípání, praskot a ¾uchnutí èehosi velikého a poøádnì tì¾kého. Drápu se na kolena, kalhoty jsou v háji, otáèím tváø proti poøád je¹tì silnému vìtru a nevìøícnì koukám.



Tam, kde jsem se rval s vichrem, le¾í obrovská vìtev staré lípy! Prùmìr má jako dvì stehna vytrénovaného atleta, pra¹tit mne po hlavì, nemám u¾ vùbec nikdy ¾ádné starosti. Ve chvíli, kdy mi to do¹lo a roztøásly se mi ruce, vítr jako utnutím ustal. Dokonce pøestalo pr¹et. ©tìstí shùry padá jen jednou, vìdìl jsem jisto jistì... Na jídlo jsem zapomnìl, rychle se vrátil, dokonèil jsem, co jsem mìl a z místa ujel døív, ne¾ bys øekl ¹vec!