Statek, který nebyl - Astrohled - Kartáøi a Astrologové jen pro Vás!

Statek, který nebyl

Jsou vìci, které vysvìtlit nelze. Patøí mezi nì i procházení krátkodobými tunely do minulosti. Vìda to vysvìtlit nedoká¾e a prùniky zakøiveným èasoprostorem zùstávají poøád je¹tì spí¹e v oblasti sci-fi. Pøesto existují pøíbìhy, o kterých neradno pochybovat. Takové, jako je tento.



Za v¹echno mù¾e navigace. Krám, který nás trápil celých deset dnù na¹eho putování po francouzském Languedocu. Ani dávní Albigen¹tí by nás do horoucích pekel nezavedli tak èasto, jako ona. No a na vinì byl také Standa. Mùj man¾el. Tahal mne po penzionech na venkovì. Pøitom moc dobøe vìdìl, jak v¹echnu tu havì» v podobì slípek, hus a kachen pod nohama nesná¹ím a z tìch vùní domova se mi dìlá zle. Jen¾e on tvrdil, ¾e takto nás jídlo a nocleh vyjde mnohem levnìji a za u¹etøené peníze si mohu koupit, co budu chtít. Tak jsem se skøípìním zubù souhlasila.

Hostina v Auberge de coq

Onoho veèera nás cestou do Narbonne na¹e naprosto hloupá navigace zavedla do vsi, její¾ název jsem se ani nesna¾ila zapamatovat. Jak se jmenoval zájezdní hostince, se mi ale do pamìti vrylo. Auberge de coq. Tedy, jak øíkal Standa, Zájezdní hostinec u kohouta. Divné bylo, ¾e se k nìmu nedalo dojet autem. Od silnice k nìmu vedla jen polní cesta, a proto¾e se Standa bál o podvozek na¹eho vozu, nechali jsme auto stát kousek od statku.



Ano, spí¹e ne¾ penzion to pøipomínalo statek. Cestou pøes rozlehlý dvùr jsem s ohrnutým nosem dávala pozor, kam ¹lapu, ale vnitøek mi doslova uèaroval. Naprosto stylová síò se starým nábytkem. Dokonce nechybìl veliký krb s kotlíkem nad plamenem, ve kterém cosi bublalo. Iluzi èehosi starého doplòoval i fakt, ¾e se svítilo petrolejkami a svícemi. Asi jim ne¹el proud. Statkáø a selka, èi kdo to byl, mohli také od minuty zahrát komparz nìjakého historického filmu. Ale veèeøe byla naprosto skvìlá. Fantastická, øekla bych. Pa¹tika, èerstvé bagety, slepièí vývar, hovìzí plátky s chøestem, sýry a víno, a¾ jsem se zaèala bát, co nás ty lukulské hody budou stát. Pøejedená, ale naprosto spokojená jsem padla do postele a usnula døív, ne¾ Standa venku vykouøil cigaretu.

Poslední ráno hostince

Ráno jsme si je¹tì dali snídani, ve které nechybìla omeleta z ranní snù¹ky i èerstvì nadojené mléko a já málem spadla ze ¾idle, kdy¾ nám hostinský pøinesl úèet. Za v¹e chtìl doslova pár frankù! Co¾ ale byla malá potí¾. Nakonec ale nabízenou padesátieurovku bez reptání a s díky pøijal. Udìlali jsme si je¹tì pár fotek a man¾el nezapomnìl vyfotit i ceduli s oznaèením obce. Cestou dál mne sice tak trochu hanba fackovala a man¾elovi jsem øíkala, ¾e jsme toho dobrého mu¾e podle v¹eho vzali na hùl. Odpovìdìl ale, ¾e to byl stejnì podivín, co neví, ¾e Francie u¾ dávno pøe¹la na eura a ¾e mu to pøi zpáteèní cestì vynahradíme.
 

Jen¾e! Nevynahradili. Potí¾ u¾ byla jen tu vesnici najít. Navigace u¾ tou dobou pøestala spolupracovat nadobro, a tak pomohla podrobná mapa, kterou jsme si pozdìji koupili v Montpellier. Ves jsme po tradièním bloudìní na¹li, byla nám povìdomá, ale Zájezdní hostinec u kohouta ne a ne najít. Buïto Standova francouz¹tina nebyla na takové úrovni, jak jsem si myslela, anebo jsme øízením osudu zavítali do jiné obce stejného jména. A¾ nìjaký starý dìda si vzpomnìl, ¾e stavení s takovým názvem ve vesnici kdysi stávalo, je¹tì za dìtství jeho táty, ale u¾ tehdy bylo dávno opu¹tìné a k tomu je¹tì záhy stejnì lehlo popelem! Zkrátka takový dìda popleta.

Odjeli jsme s nepoøízenou a hodnì zara¾ení. Standa si toti¾ vzpomnìl na fotky, které poøídil a zaèal je v digitálním fo»áku hledat. Cedule s názvem obce tam byla, ale ¾ádná dal¹í! Naprosto nepochopitelné!

Dìdova stì¾í uvìøitelná historka, chybìjící fotky, celá ta záhada nám ani po návratu nedala spát. Nevydr¾ela jsem to a Standu poslala do francouzského kulturního støediska. Trvalo to nìjaký ten pátek, potom ale z francouzského ministerstva turistiky pøi¹la zpráva, ¾e v uvedené obci skuteènì zájezdní hostinec toho jména pøed stoletími stával, ale dávno po nìm není památky! Tak to je mùj pøíbìh. Dodnes nechápu, jak jsme mohli hodovat a spát v neexistujícím hostinci, mluvit s jeho dávno mrtvými majiteli a platit jim pøitom dne¹ními penìzi. Kouzla? Èáry? Prostì záhada!