Janka, jak ji doma v Ke¾marku rodièe øíkávali, byla pìtiletá neposedná holèièka. Nejen¾e velice zvídavá, ale také s darem velké fantazie. Dokonce ti, co ji dobøe znali, mnohdy netu¹ili, kde je v jejím vyprávìní pravda a kde le¾. Rodièe za to dcerku mnohdy kárali. Tvrdili ji, ¾e vymý¹let se nemá. Jen¾e fantazie holèièky byla opravdu veliká. Tak si na to okolí Janky zvyklo. Mezi jinými také její babièka.

Babka Krajòáková byla vdova. ®ila kousek od Ke¾marku, blí¾ k horám. Janka tam byla jako doma. Zvlá¹tì poté, co se maminka vrátila do práce, trávila u babièky hodnì èasu. Proto¾e ale byla je¹tì malá, dál, ne¾ k plotu, ji stará paní nepou¹tìla. Vùbec jí hlídala jako ostøí¾ a, i kdy¾ se otáèela v kuchyni, oknem alespoò po oèku sledovala vnuèku, co si ráda hrávala na zahradì.

Byl to dìdeèek a vypadal moc hodný

„Kdo je ten dìdeèek v obno¹eném klobouku, s bílými vlasy a vousy a tì¾kou holí i rancem na zádech? Proè se nám opírá o plot?“ zeptala se Janka sama sebe. „A proè na mne kývá?“ Na pamìti mìla, ¾e se s cizími lidmi nemá bavit a u¾ vùbec za nimi chodit. Jen¾e. Copak ona s tím dìdou nìkam pùjde? Ne. Jenom k nìmu popojde k plotu. Tøeba si dìdeèek chce poslechnout nìjaký nový pøíbìh, kterých mìla Janka spoustu v zásobì. A co kdy¾ je kouzelný? Tak se za ním rozebìhla.



„Dobrý den, holèièko!“ pozdravil ten dìda.
„Dobrý den,“ odpovìdìla zpùsobnì Janka.

Dìda laskavì pokýval hlavou, jako ¾e je dìvèe dobøe vychované a pak se docela dobrácky zeptal: „Tak co, Zorinko, pùjdeme? Je u¾ èas.“

* * *

To u¾ skrz okno Janku zahlédla i babièka. Vidìla vnuèku, jak stojí tìsnì u plotu. Otvírala pusu, urèitì nìco povídá a jakoby s nìkým mluví. Ale s kým? Za plotem pøece nikdo není! Jen dìvèátko, co mluví k nìkomu, koho jiný nevidí.

* * *

„Jen¾e já nejsem Zorinka a i kdybych byla, s cizími nikam chodit nesmím!“ odpovìdìla na nabídku holèièka a zvìdavì èekala, co na to dìdeèek.



„Co to povídá¹? Tady pøeci ¾ije jen jedno malé dìvèátko a øíkají ji Zorinka,“ divil se ten dìda.
„Asi si mne s nìkým pletete,“ odpovìdìla Janka, otoèila se a bì¾ela za babièkou, která ji v tu chvíli volala z okna. Kdy¾ vbìhla do svìtnice a babièka se jí zeptala, co tam venku vyvádìla, øekla jí, co za¾ila.
„Ty s tím vymý¹lením prostì nepøestane¹, ¾e?!“ zamraèila se babièka. Potom se ale zarazila. Podezíravì se podívala na vnuèku a zeptala se: „Opravdu øíkal Zorinka? Ty tu holèièku vlastnì nezná¹. Bydlí ve vedlej¹ím domku a je u¾ dlouho hodnì nemocná...“

Vybledlé vzpomínky

Zorka zemøela je¹tì pøed veèerním klekáním, po kterém zazvonil umíráèek. Janka to nevìdìla. Ostatnì u¾ jen za rok, dva si na pøíhodu se zvlá¹tním dìdou sama moc nepamatovala. Vzpomínala jen na to, co bylo tehdy dál. Na babièku, která je¹tì dlouho nemohla pøijít k sobì, na srdceryvnì plaèící paní ze sousedního domku a také na to, ¾e ji babièka zcela nepochopitelnì následující den, by» venku bylo krásnì, nepustila ani na krok z domu. A je¹tì nìco si pamatuje. Vidìla, jak do toho sluneèného dne od sousedù vyná¹ejí takovou zvlá¹tní bílou truhlièku.