Do praxe jsem pøed mnoha lety vlétl jako nákupèí náhradních dílù. Pro zaøízení na¹eho podniku jsem je v èase bez mobilù, mailù a teprve zaèínajících dálnopisù shánìl doslova po celé republice. Vìt¹inou jsem cestoval vlakem, tam, kam nevedly koleje, pak autobusem. Vá¾il jsem si pøípadù, kdy i na mne, v podstatì stále zelenáèe, vy¹lo podnikové auto s øidièem. No, auto. Taková dodávka znaèky ©koda to byla. Od tehdej¹ích sanitek se li¹ila pouze ¹edivou barvou. Pan Jo¾ka, chtìl abychom mu tak øíkali, své auto znal do posledního ¹roubku, pøípadné závady umìl øe¹it doslova na kolenì. I kdy¾ na vùz nadával a tou¾il po novém, staral se o nìj vzornì. Pøesto to nìkdy nestaèilo. Stalo se jednoho záøijového dne.



Je hnusnì. Poprchává, vzduch nepøíjemnì studí. Sedíme v autì. To se zadýchanì sna¾í zdolat kopce kousek za Jilemnicí. Silnice je úzká, toèí se. K vrcholu bez stromù chybí pár metrù. Pak se to stane. Zpod kapoty stoupá pára, motor ztrácí na výkonu, je¹tì nás vytáhne na kopec a odporouèí se. Mùj øidiè kleje. Nespisovnì. Kousek jedeme samospádem. Potom stojíme. Jo¾ka otvírá kapotu a nadává je¹tì hùø. Je mi jasné, ¾e dál se hned nepojede. Sly¹ím jak øíká, ¾e se uvolnila hadièka chlazení, voda vytekla a tu je tøeba nahradit novou. Kanystr s benzínem Jo¾ka sebou vozí, s vodou ne. Rozhlí¾í se. Jako já vidí pod kopcem pod námi stavení. Vezme vìdro a s novou spr¹kou nadávek kráèí po louce dolù. Zùstávám sedìt na svém místì. Pod sílící sprchu z nebe se mi nechce. Døepím v dodávce vlastnì kousek pod mraky. Sotva padesát metrù za vr¹kem kopce. V místech, kde asfaltka klesá do malièkého údolí.



Pøes kapky de¹tì na pøedním skle koukám do kraje. Náhle si vlevo na malém srázu u cesty v¹imnu postavy. Oèím nevìøím. Promnu si je. Ne, to nemù¾e být mýlka. Sice pod de¹tníkem, ale jen v lehkých ¹atech bez rukávù tam stojí moje mamka. „V¾dy» ji musí být zima,“ øíkám si v duchu a a¾ pak mne napadá, kde se tady vzala? Nechápu. Vyjevì koukám na mámu. Stojí, levou dr¾í de¹tník, pravou na mne mává. Gestu rozumím. Chce, abych k ní pøi¹el. Mávnu, aby se schovala v na¹em autì. Zavrtí hlavou. Nepohne se. Otevírám tedy dveøe, zvedám límec baloòáku a jdu za ní. Stojí nehnutì, naproti mi nekráèí. Ujdu pár metrù. Sotva dvacet. Za zády sly¹ím sílící hluk. Vytí motoru, potom skøípìní brzd, silný náraz, kroucení plechu a tupé, pøeru¹ované údery. ©okovanì se otáèím a sleduji, jak se na¹e dodávka kutálí loukou dolù. Jo¾ku s vìdrem vody míjí ná¹ zdemolovaný vùz jen o pár metrù. Za v¹e mù¾e plnì nalo¾ený autobus, co se rozjel a nedobrzdil. Trvá pár vteøin, ne¾ mi to sepne. Být v dodávce, tak u¾ dozajista nic z toho nevidím. Otáèím se. Chci vidìt mámu. Ale ona tam nestojí. Není tam!