Smrt snoubence a pak… - Astrohled - Kartáøi a Astrologové jen pro Vás!

Smrt snoubence a pak…

Jsou vìci, které je dobré nechat být. Jen¾e. Touha nebo ¾al jsou natolik silné, ¾e mnohá varování bývají opomíjena. Poka¾dé to ale nedopadne tak dobøe, jako v na¹em pøíbìhu.



Svého snoubence Dana, tedy Daniela, jsem milovala. ©ílenì. Kdy¾ pøi¹la ta zpráva, ¾e se zabil na motorce, myslela jsem, ¾e mùj ¾ivot skonèí v psychiatrické léèebnì. Tak moc to bolelo. Byla jsem rozhodnuta udìlat i nemo¾né, aby se Dan z onoho svìta vrátil. ®e je to nemo¾né, jsem odmítala. Chybìl mi. Víc, ne¾ hodnì!

Vidìli to v¹ichni kolem mì. Rodièe, známí i pøátelé. Jejich snahy pomoci mi pøipadaly smì¹né. Copak vùbec mohli cítit to, co já? A¾ Milena, kamarádka ze ¹kolní lavice, nabídla øe¹ení, které se mi zamlouvalo. Dala mi adresu mága, který prý doká¾e i nemo¾né!

Pomoc mága

Dohodla jsem si s ním schùzku a dostavila se vèas. V polo¹eru pokoje se zavøenými okenicemi mne pøivítal mu¾ neurèitého vìku. Hubený, skoro vyzáblý, s dlouhým oblièejem, na bradì s náznakem vybledlého a øídkého vousu. Na hlavì mìl podivnou èepici. Zapálil svíèku, a kdy¾ vyslechl mé trápení, dlouho se na mne nìmì díval. Ztracené peníze, pomyslela jsem si, ale rozhodla jsem se vyèkat, co bude dál.



Mág, øíkal si Filion, koukal do hoøícího plamínku a nejdøíve sotva sly¹itelnì, pozdìji èím dál hlasitìji, cosi drmolil. Slova bez významu. Ta se náhle pøenesla v jakousi zpívanou melodii. Znovu jsem zaèala pochybovat, ¾e to vùbec bude k nìèemu dobré. Ale vydr¾ela jsem a dnes jsem ráda, ¾e jsem neode¹la døív. Filion mi na konci sezení dal docela malou ¹katulku a pøikázal, ¾e ji nesmím za ¾ádnou cenu otevøít. Na noc ji mám polo¾it pod podu¹ku a intenzivnì myslet na Dana.

V Øí¹i snù

Udìlala jsem, co mág naøídil. Pøevalovala jsem se z boku na bok. Hlava mi tøe¹tila, byla plná jména Dan, ale usnout jsem nemohla. Je¹tì víc jsem sevøela víèka a docela nahlas ¹eptala: „Dane, Dane, Dane...“ Nakonec jsem se pøeci jen propadla do Øí¹e snù!

Zdálo se mi, ¾e jdu docela úzkou polní cestièkou k oslnivému svìtlu. Kráèím a sly¹ím tichounké vyznání lásky. ©eptá je Dan. Jdu dál a dál. Zastavit se nedá. Nohy kráèí samy. Dokonce jsou stále rychlej¹í. Najednou stojím u jakési ohromné lastury. Vychází z ní oslnivé svìtlo. Stojím u ní blizouèko, mohu se jí dokonce dotknout. Neudìlám to. ©keble se najednou zaène sama otevírat. Pomalu, polehouèku a svìtlo mì bodá do oèí. Skoro nic nevidím...



Stín

Najednou se v té záøi objevil tmav¹í stín. Byl to Dan! Ukázal na dlouhou lavièku, která se objevila opodál. Usedli jsme. On hodnì daleko ode mne. Potom jsem sly¹ela, jak øíká: „Tady je moje místo. Tady mne potøebují. Vrátit se nemohu a nesmím. Nezapomeò na mne, ale zahoï svùj smutek! Po boku musí¹ mít jiného. A já? Já budu tvým andìlem strá¾ným...“

Poslechla jsem

Zmizel a já se probudila. Moc jsem se sna¾ila znovu usnout a vrátit se do svého snu. Marnì. Sáhla jsem pod pol¹táø. Vytáhla ¹katulku a otevøela ji. Byl v ní malý pøívì¹ek v podobì lastury ze ¾lutého kovu. Dodnes ji nosím na svém krku a, aè dávno ¹»astnì vdaná, na Dana nezapomínám...

Jsou vìci mezi nebem a zemí, které pøi tro¹e ¹tìstí vysvìtlit lze. Pøíbìh, který dnes pøiná¹íme, mezi takové patøí. Hrdinou je ètyøletý klouèek, vypravìèem jeho chùva - pøeètìte si èlánek Malý Nostradamus