Marie Balíèková pracovala v jedné z vyhlá¹ených pra¾ských nemocnic dlouhá léta. Více ne¾ polovinu té doby na oddìlení ARO. Brzy mìla slavit padesáté narozeniny a mohlo by se zdát, ¾e ka¾dodenní pøítomnost souboje ¾ivota se smrtí z ní udìlá osobu, kdy¾ ne zrovna cynickou, tak alespoò nad vìcí. Tak tomu ale nebylo.

Paní Balíèková, aè vrchní sestra, byla ¾enou velice citlivou, se svými pacienty soucítila, radovala se, kdy¾ nìkteøí z nich putovali na bì¾ná oddìlení k doléèení, bylo ji smutno, kdy¾ jiní se odebrali tam, odkud není návratu. Tyto její vlastnosti nemìly ov¹em na plnìní povinností ¾ádný vliv, k podøízeným sestrám byla pøísná, ale spravedlivá.

Na svém oddìlení, jak s hrdostí tvrdívala, za ta léta za¾ila nejeden tì¾ko vysvìtlitelný a lékaøsky objasnitelný pøípad, èi událost, s reálným svìtem nesluèitelnou. S tím, co ji mìlo potkat v prùbìhu jedné sobotní noèní slu¾by, ale poèítat urèitì nemohla.



Zvlá¹tní noèní

V¹ak popoøádku. Na oddìlení mìla starou paní po mrtvici, dìdu po slo¾ité operaci krèku, patnáctiletou holèinu, co spolykala prá¹ky z ne¹»astné lásky, a mu¾e støedních let s tì¾kou otravou po pozøení jedovatých hub. V¹ichni její ètyøi pacienti le¾eli naprosto ti¹e. Absolutní ticho naru¹ovaly pouze zvuky pøístrojù, na které byli napojeni. Poklidný prùbìh slu¾by zmìnil urgentní pøípad. Na úrazovou ambulanci pøivezla záchranka mladou, krásnou, ¹tíhlou dívku s dlouhýma nohama ve støevících s vysokým podpatkem. Marie si toho v¹imla proto, ¾e ji spolu se slu¾bu konajícím lékaøem oddìlení ARO povolali na ambulanci pomoc s resuscitací. K sestøe, která mezitím dohlí¾ela na její ètyøi pacienty, se vrátila poté, co se dívku po o¹klivé dopravní nehodì podaøilo jak¾tak¾ stabilizovat a pøipravit k nároèné operaci.

Pacient èíslo 5

Operace trvala tøi hodiny a byla u¾ hluboká noc, kdy¾ ji vrchní sestra zapisovala do deníku, jako svého pátého pacienta. Jako ti ètyøi, le¾ela ti¹e i odoperovaná dívka. ®ádný z pøístrojù nehlásil nic popla¹ného, pro¹edivìlý lékaø dùstojnì odkráèel ve svých bìlostných botkách s vysokou, mìkkou pode¹ví a Marie se tak mohla v klidu vrátit k administrativì.



Náhle ji vyru¹il jasnì sly¹itelný klapot vysokých podpatkù. Pøicházel z chodby. Marii to pøi¹lo k neuvìøení. Dveøe na oddìlení bylo mo¾nì otevøít jen zevnitø, kartu na vstup zvenèí mìl jen odpovídající lékaøský personál a ten, týká se samozøejmì nì¾ného pohlaví, na podpatcích rozhodnì nechodil. Ten klapot ale sly¹et byl!

Vy¹la na nedlouhou chodbu. Samozøejmì prázdná. Ustal i ten klapot. Jen se ale vrátila na svoji ¾idli, ozval se znovu. Ale u¾ ne na chodbì, ale pøímo v pokoji s lù¾ky. Jakoby nìkdo zmatenì chodil sem a tam. Ale kdo, kdy¾ Marie nikoho nevidìla? Sedìla na ¾idli jako pøimrzlá, neschopná pohybu a kdy¾ se klapot podpatkù blí¾il k jejímu stolu, zmocnil se jí nevýslovný strach. Bezmocnì èekala, co bude dál. Teprve kdy¾ podpatky zaèali krou¾it kolem stolu, vzpamatovala se a vlastnì nelogicky, a dodnes si to vysvìtlit nedoká¾e, ukázala ke dveøím oddìlení: „Východ je tam!“

Klapot na chvilièku ustal a potom se pomalouèku zaèal vzdalovat ukázaným smìrem. Pak u¾ jen zaznìl zvuk otevíraných a následnì zavíraných dveøí.

Jen dveøe doklaply, ozval se pi¹tivý, rovnomìrný tón modulu, monitorujícího ¾ivotní funkce operované dívky a signalizující, ¾e do¹lo k srdeèní zástavì. Pøes ve¹kerou snahu se ji k ¾ivotu vrátit nepodaøilo. Zemøela.

TOU®ÍTE KONEÈNÌ NALÉZT ©TÌSTÍ? Ve va¹em horoskopu le¾í v¹echny informace. Okam¾itì vám odpovím na tel.: 906 701 701! Va¹e Marie