U¾ le¾ím na vozíku. Vydezinfikovaná. Omámená. Skoro nahá, pod prostìradlem bílém jako sníh. Moje oèi sledují míjející svìtlo na stropech. Dveøe výtahu. Zelené kachlíky na stìnách. Tomu, kdo mne veze do tváøe nevidím. Ticho ru¹í jen tro¹ku vrzající koleèka.

Pøenesou mne na operaèní stùl. Oblièeje, co se nade mnou sklání nevidím. Jsou schovaná pod rou¹kami, ¾ivé jsou jen oèi. Èísi ústa mi sdìlují, ¾e za chvíli u¾ budu spát. Nepøemý¹lím. Jsem smíøená. Hlavu si nelámu zda se je¹tì nìkdy probudím. Je mi to jedno. Víèka padají, ¹um pøístrojù, tichých hlasù a jakési hudby mizí. Jsem pryè...

Bim! Pøekvapivì otevírám oèi. A vidím se. Celá a ze shora. Koukám na sebe pøes rameno i na lidièky, co kolem mne tam dole horeènatì kmitají. Sly¹ím jak øíkají, ¾e jim odcházím. A je mi to jedno. Vlastnì ne. Jsem zvìdavá. Moc. Procházím stropem, budovou, míøím k mrakùm. Svìtlo a¾ bolestivì bodá do oèí. Co bude? Chci to vìdìt!



Najednou mi jde naproti postava. Nevím zda kráèí, vidím ji jen do pasu, nohy má schované v nìèem, jako obláèku. Ka¾dým okam¾ikem je blí¾ a já v ní poznávám svoji maminku! Zemøela pøed desíti roky a teï je tu. A s ní milující, dobrý a povzbuzující pohled. Mámin pohled. Ústa neotvírá, ani já ne, pøesto komunikujeme. Chápu, ¾e mi pøi¹la naproti, ale zároveò si vzpomínám na své dìti, které s man¾elem èekají v pøedsálí operaèního sálu. Prosím mámu, aby mne nechal jít zpátky. Øíkám jí, ¾e jsem je¹tì mladá, nic moc jsem si ze ¾ivota neu¾ila a dìti mne je¹tì budou pár let potøebovat. Máma to chápe. Nepøestává se krásnì usmívat. Jen se pomalouèku vzdaluje. Jakoby odplouvala. Nakonec se rozplynula, zmizela!

Bam! „Je zpátky,“ sly¹ím. Au. Bolí to. Moc to bolí. Cítím to a proto jsem. Otevírám oèi do bolestného údolí. A pøes slzy se ¹tìstím usmívám. „Bude to dobré,“ øíkají mi. Operace se povedla. Budu ¾ít!

U¾ nejsem nevìøící. Na ¾ivot se dívám jinak. Jeho konce se nebojím. Smrt jsou jen dveøe jinam. A provedou nás jimi ti, které stále milujeme, by» tìmi dveømi pro¹li døív, ne¾ my.