Prázdninám zvonil umíráèek. Ani to léto u¾ za moc nestálo. Studený vítr, slunce málo, vesnická hospùdka tak nejen nám teenagerùm otevírala náruè. Ten veèer jsem to s pivem trochu pøepískl. Zvlá¹», kdy¾ do toho posledního kousku nìkdo nalil zelenou. V na¹í hospodì tomu øíkají prý vodníkovo sperma, u vás mo¾ná jinak. Vypít se to dá, ale ty následky! Domù jsem samozøejmì do¹el po svých. Hlava se mi nemotala, smìr jsem dr¾el. Pospíchat nebylo proè. Na¹i se je¹tì nevrátili od moøe a s bráchou jsme si na dodr¾ování veèerky nehráli.

Nebylo zamèeno, co¾ trochu pøekvapilo. Vìt¹í údiv ve mnì vzbudily bratrovy klíèe na vì¹áèku. Vùbec mì nenapadlo, ¾e bude doma døív, ne¾ já. Mìl jsem ale jiné starosti a tak jsem vklouzl do pokoje a spatøil bratra zachumlaného pøikrývkou. Ti¹e jsem ¹eptl Ahoj a vylezl na horní lù¾ko. Star¹í spí dole, to dá rozum, ¾e? Brácha nìco zamruèel a jeho postel zavrzala, jak se na ní zavrtìl.

Jen jsem polo¾il hlavu na pol¹táø, roztoèila se. Ouha! Tady pomù¾e jen poøádný hlt studené vody. Opatrnì jsem tedy zase slezl a u dveøí mne napadlo, ¾e i brácha mù¾e mít ¾ízeò. Zeptal jsem se, zda mu mám pøinést sklenku. Odpovìdìl, ale já jeho slovùm nerozumìl. Øekl jsem si ale, ¾e mì to nic neudìlá a tu vodu mu pøinesl. Natáhl se po sklenièce a já jen ¹pitl: „Na místo ji potom vra» sám.“



„No jo,“ zavrèel, ale já to registroval u¾ jen matnì. Usnul jsem toti¾ okam¾itì. Probudilo mne dlouhé zvonìní. Brzy se k nìmu¾ pøidalo i bu¹ení na dveøe. Byla poøád stejná tma. Svítící budík napovídal, ¾e je pùl ¹esté. „Kdo v tak nekøes»anskou hodinu chodí na náv¹tìvy?“ pomyslel jsem si. Z postele jsem ale neochotnì slezl a ¹el otevøít. Za dveømi stál brácha. „Proè nechává¹ klíè v zámku, co to je za novinky?“ vztekal se.
„A odkdy se domù vrací¹ nad ránem?“ nedal jsem se já. „A kde jsi vùbec byl?“
„Tobì se tak budu zpovídat. Ale abys vìdìl, byl jsem u Bìtky, ví¹, ¾e i její rodièe jsou pryè. Tak jsem tam u ni zùstal skoro do rána.“

Brácha patøil mezi upovídané a zaèal tedy vyprávìt co a jak bylo. Mì se ale zavíraly oèi. Najednou se mi v hlavì rozsvítilo! Jako kdy¾ do mne uhodí blesk. U Bìtky byl celou noc. Opravdu to øekl?! Radìji jsem se zeptal, zda skuteènì nebyl od vèerej¹ího odpoledne doma. Nechápavì pøikývl.

Srdce mi spla¹enì bilo, v krku vyschlo. Honem jsem se vrátil do na¹eho pokoje. Bratrovo lù¾ko bylo prázdné, dokonce ustlané. Jen na podlaze u hlavy postele stála sklenice vody. Prázdná, dopitá! Kým? Odpovìdi se bojím.