Ta nedìle na konci záøí pøipomenula blí¾ící se podzim se v¹ím v¹udy. Studený vítr, zata¾ená obloha s provazy de¹tì na ulici nelákaly. Za de¹tìm smáèenými okny témìø pusto. Poèasí i nálada zkrátka pod psa.

Zitu, která pøed týdnem oslavila pìtadvacetiny, roztøásla v pustém pronajatém bytì zima. Popadla deku, zachumlala se do ní a ¹la si do kuchynì udìlat horký èaj. S kouøícím hrnkem se vrátila, zapnula televizi, aby nebyla tak sama, uvelebila se na pohovce a po prvních dou¹cích nápoje usnula...

Kdosi je za dveømi

Probudilo ji zvonìní. Nìkdo opakovanì maèkal zvonek u vchodových dveøí. Nikoho neèekala, a tak jen velmi nerada vstala a s pøidu¹enými nadávkami se v trepkách od¹ourala do pøedsínì. Naléhavé zvonìní nebralo konce. Nìco se muselo stát, prolétlo jí hlavou, a tak bez ptaní a hlavnì bez rozmý¹lení dveøe otevøela.

Stál tam on. Kdo, netu¹ila. Mu¾. Více ne¾ staromódnì obleèený. Chlapa v cylindru vidìla jen v kinì. Uctivì ho sundal z hlavy a s pøehnanou pokorou se zeptal: „Mohu dál?“ Musela být je¹tì otupìlá, proto¾e souhlasila. Ustoupila a gestem ruky vyzvala neznámého náv¹tìvníka ke vstupu. Nepohnul se. Jen se na ni zadíval. V tom pohledu byl mo¾ná náznak radostného pøekvapení. Znovu se ale zeptal: „Mohu dál?“



„Jistì,“ vyklouzlo jí a neznámý rychle ve¹el. Hned si uvìdomila, ¾e udìlala chybu. Navíc se podivila, ¾e ten pán je nejen¾e divnì obleèený, ale ¾e ty jeho historií vonící ¹aty jsou suché, pøesto¾e musel projít de¹tìm a ¾ádný de¹tník v ruce nemìl.
„Kdo jste, èím vám mohu pomoc?“ zeptala se pøesto, jako hypnotizovaná.
„Hned vám to osvìtlím, dejte mi jen tro¹ku èasu,“ odpovìdìl a usmál se. V ústech mu zazáøil bìlostný chrup.

Zita se nelogicky chovala dál. Nejen¾e pustila zcela neznámého mu¾e k sobì do bytu, nabídla mu je¹tì kávu! V¹e ani¾ by vìdìla, proè za ní pøi¹el.
„Ne, dìkuji, káva má ¹patný vliv na barvu zubù,“ odmítl nabídku neznámý a znovu se usmál. Mezitím do¹lo v jeho ústech ke zmìnì. Dokonalé zuby jakoby pro¹ly bruskou, protáhly se do ¹pièky a dva dokonce znatelnì povyrostly!
Teprve v tom okam¾iku se vzpamatovala. Dostala strach. Ukrutný, zvíøecí. Narostl, kdy¾ se k ní blí¾il. Postupoval pomalu. Oèi mu pøitom záøily, rty zrudly a jeho tesáky, teï u¾ o tom nebylo pochyb, se jakoby chvìly nedoèkavostí.

Vykøikla, vyskoèila a jako smyslù zbavená bì¾ela do kuchynì. K lednièce, pro èesnek. Staèila je¹tì zabouchnout dveøe.
Hlava se jí zamotala, kdy¾ za dveømi usly¹ela klidnì a ti¹e vyslovenou otázku: „Promiòte, mohu dál?“
„Ne!“ zaøvala. „Ne! Bì¾te pryè! Zmizte!“ rozkázala hystericky a potom ztratila vìdomí.

V¹echno bylo bílé

Kdy¾ znovu otevøela oèi, uvidìla bílý strop. Pootoèila hlavu a i stìny byly bílé. Stejnou barvu mìl pol¹táø, pøikrývka, prostìradlo, vlastnì celá postel, ve které le¾ela v bílé noèní ko¹ilce. Také ta ¾ena, co sedìla vedle jejího lù¾ka na ¾idli, byla celá v bílém!



„Kde to jsem?“ zeptala se slabým hláskem a nahlas vyslovila i pøání: „V nebi?“ Ta paní se mile usmála. Pokývala hlavou a sdìlila: „Má milá, obávám se, ¾e nikoli.“
„Kde tedy?“ chtìla vìdìt Zita.
„Na psychiatrii, v léèebnì,“ stále s úsmìvem sdìlila ta paní a potom Zitì vysvìtlila: „Sousedé tì sly¹eli stra¹livì køièet a hlasitì breèet. Zazvonili na tebe. Ty jsi vybìhla, pøitiskla se ke stìnì a vydì¹enì opakoval jen jedno slùvko – upír! Potom ses zhroutila a sanitka tì dopravila k nám.“

Ta milá paní potom Zitu pohladila a ti¹e se vzdálila.
Nièemu nerozumìla. V hlavì øe¹ila jen jednu otázku. Co je pro ni lep¹í? Být doma s upírem, anebo zavøená v léèebnì? Nedokázala se rozhodnout. A¾ ji z toho rozbolela hlava.

* * *

Probudila jí bolest hlavy. Televize hrála, na stolku z hrnku je¹tì kouøil horký èaj. Doma, je doma! V¹echno to byl jenom hloupý sen! Nebyl ¾ádný upír, ¾ádný blázinec! A v tom, v tom nìkdo zazvonil...

Za poslední tøi století se hodnì zmìnilo. Vèetnì samotné smrti. Umírání èím dál tím víc vytìsòujeme a bojíme se smrti jako takové. Jak pohlí¾íme na smrt dnes a jak tøeba je¹tì pøed sto lety? Více v èlánku ZDE...