Stalo se, ¾e musím slu¾ebnì do Istanbulu. Návrat mám naplánován za tøi dny. Radost z toho, ¾e mo¾ná budu mít èas a uvidím Hagia Sofii a Modrou me¹itu, èi dokonce Topkapi, si nevychutnávám. Je tu pøece je¹tì cesta tam. Sice jen dvì hodiny a pìtaètyøicet minut letu. Ale i to je víc, ne¾ dost! Náladu mi nezlep¹ilo ani to, ¾e i rámem jsem tentokrát pro¹el bez pípnutí a v kuføíku, který jsem bral sebou do kabiny, skener nena¹el nic závadného.

Vstával jsem brzy a tak, kdy¾ jsem usedl na jednu z mnoha sedaèek v pøíslu¹né prosklené èekárnì, stalo se, ¾e jsem zavøel oèi a prostì usnul.
„Promiòte, ale zdá se, ¾e vám na zem upadla letenka,“ probudil mne tichý a pøíjemný hlásek. Podíval jsem se pod nohy a vedle kuføíku se skuteènì válela moje palubní místenka. Teprve potom jsem vzhlédl a setkal se s modrýma oèima sympatické, asi tak pìtadvacetileté, blondýnky. Usmála se na mne a pøedstavila se: „Nora,“ øekla prostì.



Kdy¾ se posadila vedle, dali jsme se do øeèi. Mìli jsme spoleènou cestu a co víc, bydlet jsme mìli ve stejném hotelu! Zapomìl jsem se zmínit, ¾e aè v Kristových letech, byl jsem stále bez závazkù a pro ¾eny mìl slabost. Pøíle¾itosti jsem proto okam¾itì hodlal vyu¾ít a, kdy¾ ohlásili nástup do letadla, galantnì jsem se chopil i její ta¹ky. ©tìstìna mi dále pøála. Já mìl sedadlo 20F, Nora 20 E. Moje místo u okénka kousek za pravým køídlem Boeingu odmítla a sedla si vedle. Prý koukat do mrakù ji nijak neláká. Pomyslel jsem si, ¾e mne èeká nejlep¹í let mého ¾ivota a pokyny letu¹ek tak procházely mimo mých u¹í. Bylo to letadlo turecké spoleènosti. Zaznamenal jsem jen slova pilota, který se anglicky pøedstavil a struènì popsal prùbìh letu. Potom jsme odstartovali.

Stoupali jsme, v¹e bylo jako v¾dy. Tedy v poøádku. Najednou se ale v reproduktorech ozval ¾enský hlas. Vyrovnanì, klidnì, pøesto neèekanì a v podstatì ¹okujícím zpùsobem oznamoval: „Vá¾ení cestující, lety s na¹í spoleèností jsou naprosto bezpeèné. Za dobu na¹í existence jsme mìli jen jednu, navíc nijak zvlá¹» tragickou, nehodu. Pøi nouzovém pøistání pøi¹la ne¹»astnou náhodou o ¾ivot Nora Steinmayerová. Sedìla na místì 20F. Zabila ji kovová pøezka padajícího kufru...



Zmatenì jsem se rozhlédl. Lidé dìlali jakoby nic. Copak jsem to sly¹el jen já? Poèkat. Øíkal ten hlas 20F? A nejmenuje se má slièná sousedka také Nora? Podíval jsem se na ní a v oèích jsem mìl otazník. Sedìla tam a usmívala se. V¹iml jsem si, jak se nadechla, ne¾ øekla: „Ano. Nora Steinmayerová jsem já. Byla to opravdu naprosto hloupá a zbyteèná smrt. Prostì jsem mìla smùlu. Proè jí mám mít jenom já? Navíc mi je TAM smutno a vy jste moc hezký mladý mu¾!“

Nestaèil jsem její slova strávit, kdy¾ se ozvala série výstra¾ných tónù a kapitán stroze sdìlil: „Máme tu havarijní situaci, øiïte se pokyny posádky, jdeme na nouzové pøistání! Bùh nám pomáhej!“ Podíval jsem se zoufale do okénka. Noøina tváø se v ní neodrá¾ela. Nebylo proè. V rozmazaném odraze jsem èetl jen ne¹»astné èíslo mého sedadla – 20F...