Zby¹ek Zábojník boural maso na jatkách dlouhých dvacet let. Byl vyuèený øezník a do masokombinátu nastoupil hned po ¹kole. Neplatili ho ¹patnì, domù kromì penìz nosil i naturálie. Proto se jeho rodinì ne¾ilo zle. Zaøízený byt, auto, chalupa, dovolené u moøe. Pøesto pøi¹el den, kdy Zby¹ek profesi opustil. Doma nic moc nevysvìtloval. Øekl jen, ¾e u¾ to dìlat nemù¾e. Ani man¾elce se nesvìøil se snem, který se mu zdál týden pøedtím, ne¾ podal výpovìï.

Stál v tom snu na veliké louce. Kolem dokola ohradník pod proudem. Stál a cítil pøímo ¾ivoèi¹ný strach. K vratùm se blí¾il náklaïák, na korbì nìkolik krav. V¹echny se na nìj dívaly smutnýma oèima. Pochopil, ¾e teï je øada na nìm. Zaøadí se vedle nich na tu korbu a odvezou ho na jatka. Co ho tam èeká, vìdìl moc dobøe. Chtìl se rozebìhnout, utéct. Nohy ho neposlouchaly. Se vzrùstajícím dìsem sledoval, jak si pro nìj jdou dva svalovci s bièi. Koneènì køeè povolila a on se dal do bìhu. Jak dlouho jeho útìk trval, netu¹il. Zastavil se a¾ v jakési chalupì, co stála o samotì. Vpadl dovnitø. Dùm byl plný neznámých lidí. Za stolem ov¹em sedìli lidé, jejich¾ oblièeje dùvìrnì znal. Jeho dávno mrtví rodièe, star¹í bratr, co zemøel pøed rokem, a za nimi vidìl i jednu ze svých babièek a byl tam i jeho dìda. Dìs ho opustil, zaèal se dokonce usmívat. Jen¾e ta chvíle ¹tìstí byla kratièká. Otec, jeho táta, mu øekl pøísnì, ¾e jeho èas je¹tì nenastal a nekompromisnì mu ukázal dveøe. Neposlechnout nepøipadalo vùbec do úvahy. Otoèil se a vy¹el do svìtla. Bylo oslepující. Plné slunce. Oèarován vstoupil na louku plnou kvítí a pochopil, ¾e mu u¾ nic nehrozí. A poznal je¹tì cosi...



Na stìhování na chalupu trval. Byt nechal synovi a s ¾enou ode¹el na venkov. Práci si na¹el v lese a v¹echen volný èas vìnoval výsadbì stromù. Pracoval do úmoru, den za dnem, rok za rokem. Jeho chalupa u¾ nestála na volné louce, byla uprostøed rostoucího lesa. A Zby¹ek sázel stromky dál. Poøád. Za ka¾dé zabité zvíøe na jatkách jeden! Potom pøi¹el den, kdy se mu v lese pøi práci udìlalo ¹patnì. Moc ¹patnì. Pochopil, ¾e umírá. Celého jeho tìla se zmocnila bolestivá køeè, upadl na zem, schoulil se a èekal a¾ pøijde konec. I kdy¾ mìl zavøená víèka, vidìl, jak odkudsi pøilétlo cosi jako blesk, anebo sluneèní paprsek. Pro¹el jeho tìlem, zasáhl srdce, potom hlavu a odlétl pryè. Zby¹kovi se udìlalo dobøe. A vìdìl, ¾e ho cesta do té divné chalupy nyní je¹tì neèeká. Je¹tì ne. Je¹tì tìch stromkù nezasadil dost! Dal se do práce.