Jako sazeè tajnì vytiskl útlý sborník tehdy protistátních vtipù. V podstatì jen pár desítek výtiskù. Komu se bro¾urka dostala do rukou, dobøe se pobavil. Vèetnì estébákù a soudce, co vynesl ortel.

Vìzení v pøedveèer osma¹edesátého pro „politické“ u¾ s tím z padesátých let nemìlo moc spoleèného. Nastavený re¾im ale bylo nutné dodr¾ovat. Prohøe¹ky se trestaly. Zákazem náv¹tìv, balíèkù a nìkdy i samotkou.

Davidovi, který mìl povìst rebela bez pøíèiny, se jednou, u¾ ani neví vlastnì za co, podaøilo do takové samotky dostat. Od jiných vìdìl, co ho èeká. Betonová kobka s malým okýnkem kdesi vysoko pod stropem. V rohu turecký záchod. Lù¾ko, v podstatì dvì jen trochu ¹ir¹í prkna vedle sebe, pøichycené ke stìnì a na zámek. Ten se otevíral a lù¾ko se sklápìlo jen na noc. Vìzeò tak mohl jen buï pochodovat ¹est krokù od dveøí pod okno a ¹est krokù zpìt. Na ¹íøku cela mìøila sotva kroky tøi. Chodit, anebo sedìt jen tak na betonu a opírat se o beton zdi. V Davidovì pøípadì pìt dnù.



Stalo se hned první veèer, vlastnì noc. Na prknech pod dekou a bez pol¹táøe se probudil snad jen hodinu, dvì poté, co koneènì usnul. Nìkdo vedle nìj hlasitì sténal. Byla to hloupost, vedle samozøejmì nikdo nebyl a ani být nemohl. Sténání ov¹em bylo sly¹el dál. Sly¹el ho, nikoho ve svìtle malé a stále rozsvícené ¾árovky ale opravdu nevidìl. Nechápal to a vydìsil se je¹tì víc, kdy¾ si na podlaze v¹iml rozrùstající se tmavé lou¾e. Kapka za kapkou její objem zvìt¹ovaly. Padaly ze shora. Shora z nièeho! Natáhl ruku a nechal na dlaò dopadnou tøi, mo¾ná víc kapek. V matném svìtle byly sytì rudé a¾ èerné. Byla to krev!

Hrdinství ¹lo stranou. David vyskoèil. Vrhl se ke dveøím a zaèal do nich bu¹it jako smyslù zbavený. Bachaø zarachotil klíèem pøekvapivì brzy.
„Co se stalo?“
„Tam,“ dostal ze sebe David a ukázal na podlahu. Byla z betonu a nebylo na ni nic. Nato¾ lou¾e krve. Ostatnì i svou dlaò mìl èistou. Pøipadal si jako naprostý pitomec a za nic na svìtì nechtìl být k tomu je¹tì smì¹ný. Tak se jen neumìle omluvil s tím, ¾e se mu asi nìco zdálo a èekal na nadávky dozorcù. K tìm ale nedo¹lo. Místo sprostých slov sly¹el jednoho z nich, jak øíká: „Øíkal jsem, ¾e tuhle celu mìli po té øeznièinì zavøít. Dìje se tam cosi divného!“



Dal¹ích nocí na samotce se u¾ David bál zbyteènì. Sténání se neozvalo, krev na podlahu nekapala. Od dozorcù se ale èasem dozvìdìl, ¾e asi pøed rokem v té cele spáchal jeden z vìzòù sebevra¾du. Neznámo jak, propa¹oval do cely nabrou¹enou l¾íci a tou si poøezal zápìstí.

Pravdou je, ¾e si ¾ádný z nedobrovolných doèasných obyvatel samotky na „cosi divného“ nikdy pøed Davidem a ani po nìm hlasitì nestì¾oval. Buï mìl takové vidìní jen on, anebo ani jiní nechtìli vypadat smì¹nì. A z cely stejnì èasem udìlali skladi¹tì.