Ondra Holubec vyrazil jen nalehko a na hlavu se mu snesl dé¹». Z cukru nebyl, nerozpustil se, ale za malou chvíli pøipomínal prostì zmoklou my¹. A to mu do cíle je¹tì nìjaký ten kilometr chybìl.

Zrovna kdy¾ si mezi mraèny v dálce v¹iml zøíceniny hradu Helfenburk a oèima sjel pøed sebe, spatøil, ¾e do neèasu se nevydal sám.

Vodou ¹lapal bosý v sandálech

Postava, co mu ¹la naproti, nijak nespìchala. Pøitom právì v tu chvíli z nebe padaly snad pøímo kýble vody. Ondra ¹el rychle. Mu¾ naproti, teï u¾ to poznal, vodním tokem postupoval pomalu, rozvá¾nì. Pùsobil tak, ¾e mu voda nijak nevadí. Pøitom by mìla.

Kráèel obut jen do sandálù na holých chodidlech, kalhoty mu nesahaly ani po kotníky. To byla výhoda, alespoò si je nenamoèil. Vr¹ek, vèetnì hlavy, mu zakrývala jakási deka. ©el jen co noha nohu mine, v pravé ruce dlouhou sukovici. Prostì divný chlap. Ve svém názoru se Ondra utvrdil, kdy¾ byl tak blízko, ¾e vidìl mu¾i do tváøe. Oproti oèekávání byla bez vousù a bílá jako sníh. Jen oèi mìly jakýsi zvlá¹tní barevný odstín. K oblièeji se nehodil a reálnou barvu z nìj odvodit vlastnì ani ne¹lo.



„Brý den,“ procedil Ondra pár krokù pøed neznámým. Chlapík byl zjevnì star¹í, a i kdy¾ ho vidìl v ¾ivotì prvnì, patøil je¹tì ke generaci, co znala alespoò základy spoleèenského chování.

Místo odpovìdi mu holí chlápek zahradil cestu a donutil ho se zastavit. Uèinil tak pøekvapenì a nevìøícnì na poutníka, proto¾e tak mu ze v¹eho nejvíce pøipadal, upøel pohled plný nevyøèených otázek. Nemìla ani pøedstavu, co to gesto mìlo znamenat. Zastavil ho, a tak stál. Èekal. A z oblohy lilo.

Trvalo to pár vteøin. Potom ten mu¾ pod houní promluvil. Velitelsky a rozkazovaènì sdìlil:
„Potøebuji, abys mi utøel nos!“

Co¾e? Je ten chlápek na palici? Ondra se na nìj podíval odmítavì. A lekl se. Tváø neznámého nebyla vùbec hezká a nic dobrého neslibovala. Pochopil, ¾e i kdyby jeho neobvyklé prosbì chtìl vyhovìt, prostì by to fyzicky nedokázal. Docela se proto divil, ¾e dokázal odseknout cosi na zpùsob: „Utøi si ho sám!“, vyhnout se sukovici a kmitat svou cestou.

Otoèit se pøimìl a¾ po hezkých pár desítek metrech. Ten èlovìk stál, kde ho zanechal, otoèil se jen k nìmu a gesto jeho rukou a ramen povídalo cosi jako „kdy¾ nechce¹, tak ne“.



Jáøku, ¹tìstí i smùlu jsi mìl

Koneènì dorazil k silnici, kterou hledal, a po krajnici se vydal k Bavorovu. Neu¹el ani kilometr, kdy¾ mu za zády kdosi zatroubil. Chlap v klobouku za volantem obstaro¾ního ¾igulíku byl Ivo Valenta ze sousední vsi. Prima bylo, ¾e ho doveze a¾ do Písku, kam mìl dùchodce za volantem cestu.

Stìraèe stíraly, ¾igulík stateènì ukrajoval kilometry, øeè tekla. Do¹lo i na neobvyklé setkání na stezce uprostøed polí. Ondra nevynechal ¾ádný detail, Valenta se zájmem naslouchal. Kdy¾ kluk skonèil, potutelnì se pousmál. A pak pravil: „Chlapèe, mìl jsi ¹tìstí i smùlu zároveò. Ké¾ bych byl já na tvém místì! Ty jsi potkal Velkého poutníka. Popsal jsi ho pøesnì, mùj pantáta se s ním setkal a mluvil o nìm, jako ty. Taky pøed ním utekl. Chyba, mládenèe, chyba to byla! Jeho dìd mu to vytmavil. Prý kdybys mu ten nos opravdu utøel, zlato, co by ti v tu chvíli nasypal do dlaní, bys mo¾ná ani neunesl! Jáøku, mìl jsi ¹tìstí i smùlu. ©tìstí, ¾e jsi ho potkal, smùlu, ¾e z hloupé nevìdomosti jsi si z toho setkání neodnesl nic!“