JUDr. Luká¹ Lém se ve svých padesáti, nejen podle mínìní sousedù, doèista zbláznil. Rozvedl se, bývalé ¾enì pøenechal vilku v okresním mìsteèku, auto dal dospìlému synovi a sám, jen s kufrem a ta¹kou ode¹el na nádra¾í a odtud odjel do hlavního mìsta. Pár dnù bydlel u svého kamaráda. Potom si na¹el vlastní bydlení. Tedy bydlení! Mínìn jim byl malièký byt v jednom ze starých ¾i¾kovských domù pøedurèených k demolici. Dùm mìl je¹tì pavlaèe, na ní spoleèné sociální zaøízení, na¹tìstí vodovod byl u¾ zaveden pøímo do bytu. V nìm elektrický dvouvaøiè imitoval kuchyni, pøítomná kamna skuteènì je¹tì slou¾ila k topení.

Pan Fiala

Takové byty byly na pavlaèi tøi. Jeden z nich zcela prázdný. Zjevnì marnì èekal na nájemníka v úzkých. Ve ¹peluòce vedle doktora ale bydlel Josífek. Tedy Josef Fiala, penzista a staøík nad hrobem. Jinak ov¹em èilý pán. A¾ moc. Trpìl chorobnou zálibou ¹mejdit po zpustlých ¾i¾kovských zákoutích, prohrabávat popelnice a v rùzných ¹pinavých koutech nalézat v¹elijaké vyhozené harampádí, které neochvìjnì tahal domù. Staré kovové vìci nevadily, ty ostatnì Josífek nosil pravidelnì do sbìrny. Hor¹í to bylo se starými novinami, krabicemi a papíry a je¹tì záva¾nìj¹í s otøepaným ¹atstvem, se¹lapanými botami, hadry nasáklými bùhvíèím. Staøec do igelitek také nacpal cokoli z popelnic, co pova¾oval je¹tì k jídlu. Jaký odér se linul z jeho pøíbytku si tak stì¾í kdo umí pøedstavit.



Hádali se dennì

Panu Lémovi to samozøejmì vadilo. Josífkovi dokonce navrhl, ¾e mu bude mìsíènì dávat zrovna tolik, co si prùmìrnì vydìlá sbìrem starého ¾eleza a papíru. Podmínkou bylo, ¾e u¾ domù nic nepøitáhne. Staøík hrdì odmítl. Situace mezi tìmi dvìma se pøiostøovala, docházelo k hádkám, ostrá výmìna názorù byla na denním poøádku. Pak najednou spolu pøestali mluvit. Pan Fiala dál tahal krámy k sobì domù a zápach z jeho bytu rostl. Kdy¾ u¾ koneènì nabral intenzity, ¾e se nedal ani s tím nejvìt¹ím sebezapøením vydr¾et, rozhodl se pan Lém souseda za¾alovat úøadùm. Týden, dva se nedìlo nic. Potom Josef Fiala zemøel.

Marná snaha

Pøi vyøizování této smutné zále¾itosti se pan Lém dostal na chvíli ke klíèùm bytu zesnulého pana Fialy. Potøeboval si udìlal zruèný otisk klíèe od vchodových dveøí. Zdaøilo se a udìlal dobøe. Úøady byt zapeèetily, nevábný a páchnoucí obsah bytu ale ponechaly uvnitø. Doktor Lém èekal je¹tì týden. Potom, za noci, jako nìjaký zlodìj, opatrnì odlepil pásku, odemkl a postupnì s pomocí rukavic ve velkých pytlech vynesl ten nepoøádek k popelnicím. Byla ho slu¹ná halda. Potom byt vydenzifikoval, okno na pavlaè i do ulice nechal otevøené a doufal, ¾e s noèním prùvanem smrad vyvane.


Tam a zpìt

Omyl. Kdy¾ se vrátil z práce, byla okna zavøená, byt otevøen a ve¹keré to svinstvo od popelnic bylo zpátky. Pan Lém u¾asl a celou proceduru zopakoval. Nazítøí opìt. Den na to zase. Divné bylo, ¾e právì ten den pan Lém na vlastní oèi vidìl, jak celý den binec odvá¾ejí popeláøi. Pøesto byl zase zpátky! Kdy¾ se v¹e opakovalo i poté, co pan Lém vymìnil zámek, vzdal to. Sbalil si kufr a z domu ode¹el. Na boj se mstícím mrtvým staøíkem nemìl chu», ani sílu. Na¹el si bydlení jinde, ale dodnes mu nikdo nerozmluví, ¾e byt Josefa Fialy páchl je¹tì celého pùl roku, ne¾ byl starý ¾i¾kovský dùm definitivnì zbourán definitivnì zbourándefinitivnì zbourán!

Deja-vu u¾ nenajdeme jenom v pøíruèkách pro ty, kteøí se zabývají minulými ¾ivoty, bì¾nì u¾ se o neodbytném pocitu - "toto u¾ jsem pøece jednou za¾il", zpívá tøeba i v písnièkách. Více o Deja-vu ZDE...