Svoji práci jsem si zamilovala a po pár dnech jsem znala v¹e potøebné. Problémy zaèaly neèekanì a kdy¾ nastaly, mìla jsem zrovna noèní.

Tak, jak jsem byla zvyklá, podívala jsem se po nástupu na recepci na monitor. Staèil mi letmý pohled, abych zjistila, ¾e plní nejsme a pár volných pokojù k dispozici je¹tì je. Proto, kdy¾ hodinu po pùlnoci zazvonil telefon z pokoje èísla 12, hlavou mi problesklo, ¾e tam pøece ¾ádného hosta nemáme. Tedy nemìli bychom mít. Poèítaè hlásil pokoj jako prázdný. Sluchátko jsem ale zvedla. Na druhé stranì vládlo ticho. Vcelku lhostejnì jsem tedy zavìsila a pomyslela si cosi o technické poru¹e.

Jen¾e ani ne po hodinì se telefon z dvanáctky ozval znovu. Zase jsem marnì èekala, ¾e se nìkdo ozve. Zmìna tu ale byla. Ticho nebylo tak absolutní. Sly¹et byl nìjaký zvlá¹tní ¹um. Zavolala jsem Mihaie, na¹eho noèního strá¾ného a poslala ho nahoru, aby zjistil, co a jak. Vrátil se po chvíli, øekl, ¾e v prázdném pokoji hrála televize a v koupelnì svítilo svìtlo. To zhasl a vypnul i ten televizor. Jo a postì¾oval si, ¾e v pokoji byla docela zima.



Ubìhlo ètyøicet minut a telefon z pokoje èíslo 12 zazvonil do tøetice. Tentokrát jsem se do patra vydala i s Mihaiem osobnì. Bylo øádnì zamèeno, uvnitø nikdo, jen¾e televize opìt hrála, svítilo se nejen v koupelnì, ale hoøely i v¹echny ostatní ¾árovky. A zima tam byla citelná. Pøistihla jsem se, ¾e mi jde dokonce pára od úst. Pøitom kdy¾ jsem sáhla na topení, sálalo! Mihai televizní pøijímaè nejen vypnul, ale i jeho pøívodní ¹òùru vytáhl ze zásuvky. Ovìøila jsem je¹tì zda jsou okna pevnì zavøená. Byla. Tak jsme pozhasínali svìtla, prázdný pokoj uzamkli a vrátili se na recepci.

Kdy¾ telefon z dvanáctky zazvonil po ètvrté, bylo toho i na mne moc. Roztøásla jsem se strachem. Zdálo se, ¾e ani Mihaie znovu nahoru nikdo nedostane. Nìmì a se strachem jsem se dívala na zvonící pøístroj, ale po sluchátku jsem se u¾ nenatáhla. Èekala jsem. Aparát zazvonil je¹tì párkrát a potom se koneènì odmlèel.

Ráno jsem v¹e poctivì nahlásila majiteli. Neøíkal na to nic. Jelo se dál, jako by se nic nestalo. Ale v poøádku to nebylo. Ciprian, mùj par»ák z recepce, hlásil po noèních slu¾bách to samé, co já. Hosté, kterým jsme vydali klíè od pokoje èíslo 12 si v¹ichni do jednoho stì¾ovali, ¾e v noci je v nìm ¹ílená zima, svìtla se rozsvìcují a zhasínají, jak chtìjí, televizor se sám od sebe uprostøed noci zapne, navíc jako kdyby sly¹eli kohosi cosi ¹eptat. Samozøejmì tvrdì vy¾adovali výmìnu pokoje.



Hledalo se vysvìtlení. Racionální se nenabízelo. Hotel byla novostavba. K ¾ádnému ne¹tìstí v nìm nedo¹lo. Jediné, tì¾ko v¹ak uvìøitelné, vysvìtlení nabídl staøièký Boris Romanescu. Tvrdil, ¾e je¹tì za èasù jeho dìdy na místì hotelu stávala ruina dávného statku. Povìst o nìm pravila, ¾e jednoho rána v nìm lidé na¹li jeho pány s rodinou i slou¾ícími v¹echny mrtvé a bez kapièky krve. Bylo jich dohromady dvanáct!

A¾ poté se to majitel rozhodl øe¹it. Telefonní kabel pøeru¹il a z dvanáctky udìlal sklad pro pokojské. Rády dovnitø nechodily. A kdy¾, nikdy samotné. Co mì se týká, tak mne mrazí i jen, kdy¾ musím kolem tìch dveøí, mimochodem u¾ bez èíslice, projít!