Pohádka o smutném smutku - Astrohled - Kartáøi a Astrologové jen pro Vás!

Povídka od Týmu Astrohled:

Po pra¹né polní cestièce se jednoho dne procházela malá ¾ena. Zjevnì u¾ byla velmi stará, ale její chùze byla lehká a její úsmìv nepostrádal èerstvost a bezelstnost bezstarostného dìvèátka.
U postavy, která se krèila pøi okraji cesty, zùstala stát a pohlédla dolù.
Stvoøení, které sedìlo v prachu cesty, vypadalo témìø jako bez tìla. Pøipomínalo spí¹e ¹edou deku s lidskými obrysy.
Tato malá ¾ena se sehnula k postavì a ptala se:“Kdo jsi?“
Dvì oèi, témìø bez ¾ivota, k ní znavenì vzhlédly. „Já? Já jsem smutek“, za¹eptal hlas pøeru¹ovanì a tak ti¹e, ¾e ho bylo sotva sly¹et.
„Ach ano, smutek!“ volala malá ¾ena potì¹enì, jako by se zdravila se starou známou.
„Ty mì zná¹?“ ptal se smutek nedùvìøivì.
„Samozøejmì, ¾e tì znám! V¾dy» jsi mì kus cesty doprovázel.“
„Ano, ale…“ ptal se se zájmem smutek „proè tedy pøede mnou neuteèe¹? Copak nemá¹ strach?“
„Proè bych mìla prchat? Ty pøece nejlíp ví¹, ¾e dohoní¹ i toho, co nejrychleji utíká. Ale, chtìla jsem se tì nìco zeptat – proè vypadá¹ tak bojácnì?“
„Já…jsem smutný“, øekla ta ¹edá postava.
Malá, stará ¾ena se k ní posadila. „Tak ty jsi smutný…“ øekla a s pochopením pøikývla. „Øekni mi, co tì tí¾í.“
Smutek se zhluboka nadechl.
„Ví¹…,“ zaèal váhavì a u¾asle nad tím, ¾e mu pøece jen chce nìkdo naslouchat „je to tím, ¾e mì nikdo nemá rád. Je to jednou mé poslání – chodit mezi lidi a pobýt s nimi po nìjakou dobu. Ale kdy¾ k nim pøijdu, zhrozí se mì. Mají pøede mnou strach a vyhýbají se mi na sto honù.“
Smutek tì¾ce polkl.
„Vymysleli si dokonce vìty, kterými chtìjí za¾ehnat nebezpeèí. Øíkají tøeba: ®ivot je pøece veselý – a jejich fale¹ný úsmìv vede jen k ¾aludeèním nevolnostem a potí¾ím s dýcháním. Nebo ironicky øíkají: Budi¾ pochváleno, co je v ¾ivotì tì¾ké – a potom se dostaví srdeèní problémy. Øíkají také: Èlovìk se musí vzchopit – a pocítí tíhu na ramenech a v zádech. Slýchávám také: Jen slabo¹i pláèou – a ty nastøádané a potlaèené slzy jim mohou témìø roztøí¹tit hlavu. Ale oni se otupují alkoholem a drogami, jen aby mì nemuseli vnímat.“
„Ano, má¹ pravdu“, potvrdila stará ¾ena, „takové lidi u¾ jsem také potkala…“
Smutek se stáhl do sebe. „A já chci pøitom lidem jen pomáhat. Kdy¾ jsem jim nablízku, jsou schopni se setkat sami se sebou, poznat sami sebe. Pomáhám jim budovat hnízdo, ve kterém si mohou léèit své rány. Kdo je smutný, má obzvlá¹tì jemnou kù¾i. Mnohá utrpení se vrací zpátky jako ¹patnì zahojená rána a to pøiná¹í bolest. Ale jen ten, kdo si pøipustí smutek a vypláèe v¹echny zadr¾ované slzy, doká¾e své rány opravdu vyléèit. Ov¹em lidé vùbec nechtìjí, abych jim v tom pomáhal. Namísto toho si namalují na svoji jizvu pronikavý úsmìv. Nebo zahoøknou vùèi svému okolí.“
Smutek se odmlèel. Jeho pláè byl nejprve slabý, pak silnìj¹í a nakonec zcela zoufalý. Malá, stará ¾ena vzala schoulené stvoøení do své náruèi a utì¹ovala ho. Jak jen bylo jemné a hebké, pomyslela s a hladila nì¾nì ten tøesoucí se uzlíèek.
„Jen plaè, smutku“ ¹eptala láskyplnì „odpoèiò si, a» naèerpá¹ novou sílu. Od teï nesmí¹ cestovat sám. Budu tì doprovázet, aby tvá bojácnost nemìla navrch.“
Smutek pøestal plakat. Narovnal se a pøekvapenì pozoroval svoji novou prùvodkyni: „Ale…, ale – kdo vlastnì jsi?“
„Já?“, zeptala se ta stará, malá ¾ena s pousmáním. „Já jsem nadìje.“

Také Vás nav¹tívil smutek? Zavolejte nám na tel: 906 701 701 uká¾eme Vám, ¾e ani Vás nadìje neopustila, ¾e existuje øe¹ení i toho Va¹eho smutku! Va¹e astroporadna ASTROHLED