Jednu takovou noc, ani teplou, ani chladnou, jasnou, s mìsícem pár dnù po úplòku, jdu vy¹lapanou cestièkou. Ti¹e, jak mne les nauèil. Míøím na palouk jako dlaò. Na jeho okraji, na paøezu uprostøed vysoké trávy nìkdo døepí. Je hodina pøed pùlnocí, divný èas na náhodná setkání. Strach nemám a pì¹ina mne vede k sedící postavì. Je to mu¾, snad ¹edesátník.

„Hezký veèer,“ slu¹nì pozdraví. Pøeji mu to samé a zastavím tak metr pøed ním. Ptá se, zda náhodou nemám cigaretu. Jsem kuøák. Podám mu krabièku. Vyklepe z ní jednu cigaretu a já mu pøipálím. Laènì vdechne kouø, vyfoukne ho ke hvìzdám a pohledem u nich zùstane.
„Krása, ¾e?“ øekne procítìnì. Souhlasím.
„Je kruté tohle v¹echno opustit,“ poví náhle a smutek ním pøímo prostupuje. Nechápu a tak se ptám: „A proè to opou¹tìt?“

Rozvá¾nì kouøí a vypráví svùj pøíbìh: „®enu jsem ztratil pøed deseti roky. Rakovina. Mìl jsem ji hodnì rád. Neuvìøitelnì mi chybìla a chybí dál. Ztrátu jsem nesl tì¾ce. Splín øe¹il pitím. Nejdøív jsem ztratil pøátele, potom práci, nakonec i støechu nad hlavou. Stal se ze mne bezdomovec a pøál jsem si jediné. Usnout a u¾ se neprobudit. Potom v¹ak jednou ke mnì pøi¹la ve snu má láska. Byla smutná. Hodnì. Vyèetla mi, jak ¾iji, jak vypadám, kým jsem se stal. Jak já se v tu chvíli stydìl! Slíbil jsem, ¾e v¹e napravím. A já sliby ¾enì v¾dycky plnil. Teprve potom se na mne usmála a pak øekla tu zvlá¹tní vìtu. Øekla, ¾e a¾ za mnou zase ve snu pøijde, bude to znamenat, ¾e pøi¹el mùj èas! Je to u¾ sedm let. Co jsem slíbil, to vykonal. Na¹el si práci, skonèil s pitím, zkrátka zase jsem byl èlovìkem. A pøed dvìma dny za mnou má milovaná pøi¹la. Usmívala se a já vìdìl, ¾e jsem do¹el na konec své cesty.“ Mlèím. Co na to také øíct? „To mi je líto,“ sly¹ím se øíkat banální vìtu.



„To nemusí. Naopak. Já se vlastnì tì¹ím,“ oèi mu ve tmì svítí nad¹ením. „V¾dy» uvidím zase svou ¾enu! Budeme opìt spolu a to napoøád! Urèitì to tam bude lep¹í, ne¾ tady.“ Potom ale zvá¾ní a po del¹í chvilce ze sebe s povzdechem dostane: „Jen...jen...na svìtì je pøeci tak krásnì!“
Rozumím mu i ne. Postojím u nìj je¹tì chvíli a kdy¾ odcházím, nechávám mu tu krabièku cigaret i se zapalovaèem. Kývnutím hlavy dìkuje, ani já nemám co øíct. Povìzeno bylo, co øeèeno být mìlo.

* * *

Po týdnu ho lesní dìlníci na¹li le¾et na mechu. Øíkali, ¾e mìl otevøené, zakalené oèi. Koukal do nebe a mrtvou tváø mu zdobil ¹»astný, prý ale i tak trochu smutný úsmìv.