„Mami, je u¾ pozdì, mìli bychom jít,“ øekla jsem matce s klíèi od auta v ruce na náv¹tìvì u známých. Zdr¾eli jsme se tam déle, ne¾ jsme plánovali.

„Co kdy¾ se nìco stane? Pr¹í, je tma, dobøe ví¹, jak je to za takové situace na silnicích nebezpeèné!“ odpovìdìla máma a k odchodu se nemìla. Pøekvapilo mì to. Takovou jsem ji neznala. „Vstávej, oblékni si kabát, pojedeme!“ stála jsem si ale tvrdì na svém. Máma se velmi neochotnì podvolila. Vzala jsem si bundu, máma svùj svrchník, rozlouèili jsme se s hostiteli a mamka sáhla na kliku od dveøí. Neèekanì se obrátila. Oèi zalité slzami. „Nebezpeèí,“ za¹eptala...

Varování bylo na místì

Prudce jsem se na posteli posadila. „To byl ale sen,“ pomyslela jsem si a pak jen vìnovala tichou vzpomínku na dávno zemøelou maminku. Na noèní mùru jsem brzy zapomnìla. Neuplynuly ale ani tøi dny a já byla u známých a vracela se od nich autem za de¹tivé noci. Na výpadovce na mì TO nebezpeèí èekalo. Po ¹iroké silnici jsem ven z mìsta projela maximálnì kilometr, mo¾ná dva, kdy¾ se pøímo na mne øítil kamion. Zda jeho øidiè na okam¾ik usnul nebo sáhl po telefonu, nevím. Jisté je, ¾e jel docela regulérnì v protismìru a nebýt mojí rychle reakce, se kterou jsem strhla volant a øítící se hoøe ¾eleza uhnula na poslední chvíli doslova o pár centimetrù, srazili bychom se èelnì!



Zajímavé bylo, ¾e pøedtucha mo¾né katastrofy pøi¹la je¹tì pøedtím, ne¾ jsem obrovský náklaïák uvidìla. A nejen to. Krátce po startu a výjezdu z parkovi¹tì u známých jsem znièehonic pocítila nesmírnou únavu a touhu po spánku. Potom najednou zazvonil mobil. Neznámé èíslo. Zvedla jsem ho, ale usly¹ela jen obsazovací tón. A levou rukou mi projel mráz. Na to v¹e jsem si vzpomnìla v jediném kratièkém okam¾iku ve svìtle rozsvícených reflektorù kamionu, co se na mne øítil.

V tom parku bylo krásnì

Moje druhé setkání s mrtvou maminkou probìhlo docela nedávno. Ve snu se mi zdálo, ¾e kráèím pøekrásnou zahradou, co stála u jakéhosi velikého domu. Najednou jsem spatøila svoji mámu, jak se sklání nad jedním z bezpoètu záhonù pestrobarevných kvìtin. Zavolala jsem na ni. Narovnala se, otoèila ke mnì a radostnì zamávala. ©la mi naproti.
„Tady je tak krásnì, mami!“ zvolala jsem nad¹enì.
„Vùbec se mi odsud nechce. Mù¾u tady zùstat, ¾e?“
„Ne, dìvenko, to je¹tì nejde. Je¹tì nepøi¹el tvùj èas,“ zarmoutila mì máma svojí odpovìdí. Oèi mi zvlhly lítostí a já mamce zaèala povídat o tom, jak se mi v ¾ivotì moc nedaøí, jak jdu od neúspìchu k neúspìchu, jak jsem sama, jak mi bývá smutno. Máma mlèela, ale odmítavì kývala hlavou dál.



Kdy¾ jsem se trochu uklidnila, zaèala jsem jí vyprávìt o tom, jak ¾iji, co mì potkalo, jaké problémy jsem øe¹ila a øe¹ím. Mamka pøitom o¾ila, zaèala mi skákat do øeèi, vyptávat se na to i ono, komentovat rùzné detaily z mého ¾ivota a dokonce zaèal vyprávìt o lidech, se kterými jsem se poznala a¾ po jejím úmrtí. To mne zarazilo.

„Jak je mù¾e¹ znát?“ zeptala jsem se udivenì.
Usmála se a pak jen øekla: „Dìvenko, obèas na vás dohlí¾íme...“

Probudila jsem se se smí¹enými pocity. Høálo mì, ¾e jsem si mohla otevøenì popovídat s maminkou a na druhou stranu mi bylo neuvìøitelnì smutno z toho, ¾e ji nemám vedle sebe.

Rukopis, který dosud nebyl rozlu¹tìn, byl pøipisován mimozem¹»anùm i Èechùm. Zatím on i jeho tajemství odpoèívá v trezoru university v Yale, sna¾í se mno¾ství vìdcù a nad¹encù o jeho dekódování. Øeè je o Voynichovì rukopisu - více ZDE...