Noc v opu¹tìné továrnì - Astrohled - Kartáøi a Astrologové jen pro Vás!

Noc v opu¹tìné továrnì

Tajemné pøíbìhy neode¹ly s historií. Dìjí se neustále. Tedy i dnes a to i na tìch nejnadálej¹ích místech. Jako tøeba v továrnì, která ji¾ dávno pøestala slou¾it svým úèelùm. Budovy se pomalu rozpadají, haly bez zaøízení pustnou. Kromì krys a holubù pod støechami se èas od èasu opu¹tìné provozy stávají útoèi¹tìm bezdomovcù nebo squaterù.



Bylo mi osmnáct a byla jsem squaterka. Poblouznìná holka. Tehdy, pár dnù po narozkách, kdy jsem ode¹la za Pájou od mámy, co zùstala doma sama, jsem vìdìla jen tolik, ¾e chci volnì a svobodnì dýchat. Konvence hodit za hlavu. A poznávat svìt.
Poznávání se u¾ pomìrnì brzy zmìnilo v ka¾dodenní shánìní tøeba jen pár drobných, èehokoliv k jídlu pro nás i dva Pájovy psy, sem tam nìjakého fetu a pøedev¹ím støechy nad hlavou, kdy¾ zrovna pr¹elo nebo byla prostì zima. Pokud si myslíte, ¾e mi to vadilo, øíkám rovnou, ¾e tehdy vùbec ne!

Mámina fabrika

Tu továrnu jsem znala od dìtství. Mamka v ní dìlala øadu let. Vlastnì ani nevím, co. Ostatnì to u¾ bylo dávno. Historie, celých deset let, co se tovární vrata definitivnì zavøela. V¹ichni na ni zapomnìli, tedy a¾ na prach a ¹pínu, drolící se omítku, ¹òùrky de¹tì, protékající dìravìjící støechou, smrádkem holubího a krysího trusu, zatuchlinu. Bylo vlastnì z podivem, ¾e do továrny, co ka¾dým rokem vypadal víc, ¾e není nièí, na¹lo cestu jen pár bezdomáèù a ze squaterù snad ¾ádný.



Nad mìstem se toho pozdního odpoledne kupila tì¾ká mraèna, veèer pøi¹el døív a Pája navrhl, ¾e dnes pøenocujeme v té továrnì. Mìl na mysli nevelkou administrativní budovu s kanceláøemi bez nábytku, sem tam okny bez skla, záchody bez prkýnek a s pár celými ¾árovkami samosebou bez ¹»ávy.

Hledali jsme, kam se i se psy ulo¾íme, a v patøe narazili na nevelikou místnost. Nezatékalo sem, okna byla celá a na zaprá¹eném betonu le¾ely tøi matrace. Na nich kusy obleèení, nìjaká ta mikina, bunda, dokonce i dvì deky. Stály tam dokonce i dva páry bot.

Nevím proè to tam nechali

„Nìkdo to u¾ obsadil pøed námi,“ øekla jsem zklamanì a sáhla po klice dveøí uprostøed prázdné zdi. Pro¹la jsem jimi do rozlehlé místnosti, zjevnì bývalé zasedaèky. Byla naprosto pustá a neútulná. Oba nás ale zaujaly podivné otisky bot. Bylo jich hodnì, rùzných velikostí a neotiskly se jen do prachu podlahy. Jakoby podrá¾ky nìkdo namoèil v èerné barvì a pak je otiskl do stìn a dokonce i stropu! „Borci,“ pronesl Pája na adresu tìch, kteøí ze¹edlým stìnám svìøili své kroky. „Jak to provedli?“ Nevìdìla jsem.

Vrátili jsme se do místnosti s matracemi a já pøi pohledu na nì pochopila, co mi vadilo pøi první zbì¾né obhlídce. V¹echny ty vìci byly zaprá¹ené! Docela silná vrstva prozrazovala, ¾e se jich u¾ dlouho nikdo nedotýkal. „Prostì to tady nechali a zmizeli,“ konstatoval Pája. A co øekl Pája, to platilo. Alespoò tehdy a pro mì! Proto jsem ani nijak neprotestovala, kdy¾ rozhodl, ¾e tam pøespíme. Vybrala jsem si jednu z matrací, vyklepala ji, stejnì jako jednu z dek. Usnuli jsme záhy poté, co jsem si zvykli na bouøku v temné noci za okny.



Noèní budíèek

Vlastnì je jedno, co mne jako první probudilo. Zda to bylo zoufalé a tiché skuèení na¹ich psù, anebo lomoz a hluk ze zasedaèky. Trvalo chvíli, ne¾ jsem si uvìdomila, kde jsem. Venku panovala noc, u¾ ale nepr¹elo a z oblohy svítil mìsíc. Proto jsem vidìla, jak Milk jedna i Milk dvì, na¹i psi, le¾í se zje¾enou srstí schouleni a tisknou se vydì¹enì k mojí matraci. Pája spal neru¹enì pøímo pod dveømi do zasedaèky. Pøed spaním si ubalil jointa a volat na nìj by bylo zbyteèné. Touha ho vzbudit v¹ak byla ka¾dou minutu silnìj¹í! Já se toti¾ bála, opravdu bála!

Vedle za zavøenými dveømi jakoby bì¾el poøádný mejdan! Hrála tam dokonce hudba, ozývala se zmì» hlasù, mu¾ských i ¾enských, cinkaly sklenièky, znìl odtud smích! Jak se tam ti lidé dostali? Vchod byl jen pøes tu na¹i místnost a jejich kroky by nutnì vedly pøes le¾ícího Páju. Spoleènost za dveømi byla zjevnì rozjaøená. Tak jak je mo¾né, ¾e jsem jejich pøíchod nesly¹ela? A kdy¾ ne já, proè ne psi, co obvykle ¹tìkají na ka¾dého neznámého? A proè se tak bojí? A proè se bojím já?

Pozvánka na¹tìstí neplatila

Náhle jsem sly¹ela naprosto zøetelný ¾enský, trochu opilý hlas: „Mìli bychom pozvat ty dva odvedle, zdá se, ¾e je nejvy¹¹í èas...“

V odpovìï se ozvaly souhlasné výkøiky a smích. Opanoval mne dìs a s vytøe¹tìnýma oèima sledovala, kdy se klika pohne a dveøe se zaènou otevírat. Muselo se tak stát ka¾dým okam¾ikem. Co bude pak? A kdo za tìmi dveømi bude? „Ne! Necháme to na zítra!“ Autoritativní hlas patøil mu¾i a o jeho slovech se nediskutovalo. Rozhostilo se ticho. Absolutní ticho. Já se stále tøásla strachy. Psi u¾ ale ne. Uklidnili se. Zje¾ená srst na jejich høbetech slehla, pøestali kòuèet, zavøeli oèi.

Pohnout jsem se odvá¾ila a¾ ráno. Asi jsem usnula, proto¾e za¹mudlanými okny prosvítalo slunce. Probudil se i Pája. Nevìøil mi. Ani slovo. Smát se pøestal a¾ kdy¾ otevøel dveøe zasedaèky. Byla prázdná, jako døív. Jen tìch stop na stìnách a stropì bylo mnohem víc. O hodnì víc. V¹echny vedly k zavøeným oknùm...
Do továrny jsme se následující veèer nevrátili. Bohu dík!

K veèeøi mají jídlo z popelnice a hlásí se k nezávislosti na ekonomickém systému. Dumpstrování je jejich ¾ivotní styl a cíl. Koho? No pøece freeganù! Více ZDE...