Dìlat nìkomu køena a k tomu se je¹tì nudit je hor¹í, ne¾ dobrovolnì strávit noc na odlehlém høbitovì. To si myslela i Carin Miltnová, sedmnáctiletá studentka jedné ze dvou High School v mìsteèku Sparta, co le¾í ve státì Georgia v USA. Oné pomìrnì chladné listopadové noci ji patøilo zadní sedadlo Chevroletu Impala. Místa vvpøedu obsadili Justin Bobrowski a Maryl Friebordová. Justin sedìl za volantem a Maryl se k nìmu víc ne¾ mìla. Byl její kluk, ona jeho holka a Carin byla v autì jaksi navíc. Chápala to, navíc bezcílné je¾dìní staøièkým, by» udr¾ovaným Justinovým køi¾níkem silnic, ji nijak nebralo. Právì projí¾dìli kolem místního høbitova, kdy¾ Justin neèekanì zastavil. Otoèil se k obìma dívkám a zeptal se: „Je vám známo, ¾e tu má hrob Marchus Wellons?“
„Kdo to má jako bejt?“ zeptala se Maryl.
„No pøece vrah a prznitel mladejch holek. Smrtící jehlu mu do ¾il píchli pøed rokem.“
„Má bejt?“ nadhodila Carin.
„Nic, snad jen tolik, ¾e prej za jasných nocí, jako je ta dne¹ní, na høbitovì stra¹í. Teda ten Marchus, ¾e jo.“
„Povídaèky pro malý holky,“ odfrkla pohrdavì Carin.
„Vydr¾ na jeho hrobì dvì celé hoïky a dám ti stovku!“



Sázka o stovku

Sázka padla, byla pøijata a kdy¾ Carin vystoupila z auta, dostal od Justina je¹tì dlouhý zálesácký nù¾ s pokynem, aby ho do hrobu zabodla a¾ bude odcházet. „To abych si zítra omrkl, ¾es tam vopravdu byla,“ vysvìtlil Justin.

Jen co Carin zmizela za høbitovní møí¾í, popojel Justin autem o kousek dál, zaparkoval pod stromem a vìnoval se pilnì Maryl...

Carin zatím na¹la hledaný hrob. Byl osmým vpravo ve tøetí ulièce od vchodu. Mìsíc byl zrovna v úplòku, svìtla víc ne¾ dost a tak si Carin na náhrobku snadno pøeèetla – Marchus Wellons 1956 – 2014.

„Nazdar Marchusi!“ pronesla Carin nahlas a poru¹ila tím skuteènì hrobové ticho, co panovalo kolem. Odpovìdi se samozøejmì nedoèkala. Sedla si proto na zarostlý hrob, kabát pøitiskla více k tìlu, vytáhla svùj mobil a pustila se do Infinity Blade, své oblíbené hry.

Carin hrála, Justin a Maryl byli zamìstnáni úplnì jinými hrátkami a èas bì¾el v¹em tøem stejnì. Byla to Carin, která jako první mrkla na èas. Termín sjednaného pobytu na Wellonsovì hrobì mìl vypr¹el za pár minut. Zavolala Maryl: „Tak já tady konèím, Marchus tentokrát nepøi¹el!“ sdìlila kamarádce ledabyle. Té vzal mobil z ruky Justin a øekl:
„Nezapomeò na ten nù¾!“

„Spolehni se,“ odpovìdìla, típla telefon a v¹í silou vrazila tesák do hlíny.



Hlas, který mrazil

„Dìvenko, ty ale nikam nepùjde¹,“ ozval se znenadání docela tichý a vemlouvavý hlas. Polekal ji. Stra¹nì. Kdy¾ se malièko uklidnila, rozhlédla se kolem a zavolala: „Justine, vylez, to jsou pitomý fórky!“

„Jmenuji se Marchus, ¾ádný Justin,“ ozval se ten zvlá¹tní hlas klidnì znovu.
Carin vyskoèila. Neèekanì ji cosi strhlo zpìt. Padla na kolena. Schvátila ji panika.
„Øíkal jsem, ¾e ty nikam nepùjde¹!“ ozval se hlas tentokrát pøísnì. Projel jí mráz. Zvenèí i zevnitø. Prudce se postavila. Nìco ji ale znovu vrátilo zpìt. Poslední co vidìla byl cíp kabátu, který jakoby byl ta¾en do hrobu. Potom se ji zastavilo srdce...

* * *

„Proboha! Proè se tím no¾em pøi¹pendlila k zemi?“ zeptal se nevìøícnì ¹erif Creasley, kdy¾ se s koronerem druhého dne ráno sklánìli nad mrtvou Carin Milltnovou.

Co jsou vlastnì høbitovy? Místa vìèného odpoèinku, místa piety, kde rozprávíme s mrtvými, pro nìkoho také místa pro romantické schùzky. Více v èlánku: Magie starých høbitovù