Srpen 1996 byl na jihu Itálie horký. Takový bývá ostatnì v¾dycky. V tom roce si ov¹em obyvatelé nevelikého mìsteèka Coprifolio nedaleko Neapole na vedro stì¾ovali sami. Probouzet se do stále stejnì horkého rána nebylo nijak povzbuzující. Ani pro Katarinu Verano, mladou vdovu, kterou man¾el tragicky opustil jen rok poté, co vystavìl nový dùm se silnými zdmi a pevnými okenicemi, vzdorujícími ji¾anskému slunci. Je¹tì zpocená otevøela okenice na západní stranì a vpustila svìtlo do kuchynì. Sáhla po konvici, prsty její druhé ruky víèko uchopily pøíli¹ ne¹ikovnì a to se s rachotem kutálelo po podlaze. Zaklela, sehnula se, ¾e víèko z kachlíku zvedne, a zdì¹ením upustila i konvici!

Co to bylo na podlaze

Nevìøícnì zírala na pìtici tváøí, které se na ni nehnutì dívaly z dla¾dic. Absolutnì nechápala, kde se vzaly. Kdo je namaloval? Kdy? Vèera veèer, kdy¾ myla podlahu, tam rozhodnì nebyly. Mìla snad v noci zvlá¹tní náv¹tìvu? A jak by se neznámý malíø dostal dovnitø, kdy¾ dveøe byly zamèené a okenice zavøené?

Takové otázky jí bì¾ely hlavou, kdy¾ se mokrým hadrem pokou¹ela portréty smazat. Marnì. Neznámé tváøe snadno odolaly i èistícím prá¹kùm a dal¹í moderní chemii. Teprve v tu chvíli na donnu Verano padla bázeò. Vybìhla z domu, zamíøila k sousedce a svìøila se jí. Za chvíli o tom vìdìla pùlka mìsteèka, k veèeru celé. Dveøe se u Katariny Verano netrhly. Ka¾dý chtìl ten zázrak vidìt na vlastní oèi. A také pøispìt radou, èím by se daly tváøe odstranit. V¹echny do jedné byly ale k nièemu.



Po pár dnech sáhla vdova Verano po jediném logickém øe¹ení. Zavolala øemeslníky a dala dla¾dice vymìnit. Pár dnù si u¾ívala klidu. Jen pár. Po týdnu se tváøe objevily znovu. Jasnìj¹í, kontrastnìj¹í, dokonce plastiètìj¹í.

Obyvatelé mìsteèka se k donnì Verano nahrnuli znovu. Mezi nimi i postar¹í pán Alessandro. Jako jiní si i on podrobnì prohlí¾el otisky oblièejù na podlaze a náhle s ukazováèkem namíøeným na jeden z portrétù kategoricky zavelel: „Ne¹lapte mi na dìdeèka!“ Nato zmizel, aby se záhy vrátil se za¾loutlou fotografií otce svého otce. Èasem se ukázalo, ¾e i dal¹í z tváøí dostala své jméno, pár starých lidí v ní poznalo jednu ze star¹ích ¾en, kterou znávali je¹tì jako dìti.

Legrace ¹la stranou

To u¾ ¹la ve¹kerá legrace stranou. O události se rozepsal tisk, pøijela televize. Zájem projevil i vìdecký svìt. Byl opatrný a výsledek nepøinesl. Pomoc k vyøe¹ení záhady nabídli odborníci na paranormální jevy. Podrobili nejen dla¾dice, ale i betonové podlo¾í zkoumání, které ov¹em ¾ádné odpovìdi neposkytlo. Odpovìï pøinesly a¾ dal¹í práce, ke kterým dala ne¹»astná donna Verano svolení. Podlaha v pøízemí byla odstranìna, sondy a následné vykopávky pod základy narazily na lidské kosti!



Ukázalo se, ¾e dùm byl postaven na místì dávno zapomenutého høbitùvku. Chyba se stala v katastru, kde úøedníèek tuto skuteènost pøehlédl a povolení ke stavbì vydal. V souvislosti s pátráním tímto smìrem vydaly archivy dal¹í neèekané svìdectví. Obsahovaly pradávnou fotografii mnoha obyvatel mìsteèka pøi nìjaké místní oslavì. Oblièeje z dla¾dic na té fotce byly!

* * *

Co dodat? Vìdecké vysvìtlení neexistuje. Nezbývá ne¾ pøipustit, ¾e zemøelí hledají jakýkoliv zpùsob, aby se na nì nezapomínalo. A také dost mo¾ná, ¾e dávní nebo¾tíci z Coprofolia dali tímto zpùsobem znát, ¾e cosi ru¹í jejich vìèný klid...

Cesta vzhùru vede pøes vlastní nitro! Právì k tomu nás vede duchovní meditaèní cvièení exercicie, které vymyslel sv. Ignác z Loyoly (1491-1556), jeden z nejslavnìj¹ích køes»anských mystikù. Více ètìte ZDE...