Vìøe bylo ¹estnáct. Otec byl na frontì, stejnì jako její jen o tøi roky star¹í bratr. Ka¾dé ráno za svítání míøila spoleènì s mámou na ¹achtu, doprovázel je i její dìdeèek. Zpátky se vraceli po ¹ichtì, obstarali v¹e kolem domku, veèery ¾eny trávily ¹itím.

Osudný nádech

Tak tomu bylo i osudného veèera. Vìra na obno¹ený, ale vyspravený zimní kabát pøi¹ívala nové knoflíky. Pøi¹ívala pøedposlední a poslední, jak mìla ve zvyku, dr¾ela mezi zuby. Tì¾ko øíct co bylo pøíèinou. Snad nutkání ke ka¹li. Zkrátka se Vìra prudce nadechla a veliký knoflík jí dokonale ucpal prùdu¹nici. Vyskoèila, krátce bojovala s dechem a následnì se zhroutila bez ¾ivota. Nikdo jí nedokázal pomoc. Jen dìda vyrazil za vesnickým felèarem…

Felèar dìlal, co umìl. Mìøil tep, hlavu sklonil k dívèinì hrudi. „Umøela, holubièka va¹e. Srdce jí nebije, tep ¾ádný, podívejte, jak líèka jí zbìlela. Udusila se. Je mrtvá!“

S pohøbem v tìch letech neotáleli. Hned pozítøí oblékla máma dceru do nejlep¹ích ¹atù a na jeden z prstù jí navlékla prstýnek. Takový obyèejný, s kamínkem, ne zlatý, jen pozlacený. Na høbitov Vìru doprovodila skoro celá ves. Tedy ti, kteøí v ní zbyli.



Pøízrak na vrátnici

Nazítøí, tedy den po pohøbu, hned nad ránem pøi¹la na vrátnici jedné z dùlních ¹achet dezorientovaná, trochu se motající, jakoby opilá mladièká dívka ve zválených, natr¾ených a trochu u¹pinìných ¹atech. Tou dobou u¾ zaèali pøicházet lidé na ranní smìnu. Mezi nimi i ¾ena, která si dívky v¹imla mezi prvními. Pøekvapením vykøikla, rychle se opakovanì pokøi¾ovala a s dìsem se tøesoucím hlasem jala lidem, kteøí se kolem srotili, vysvìtlovat, ¾e to je Vìra a ¾e jí byla vèera na pohøbu!

Vypukl zmatek. Nejklidnìj¹í ze v¹ech byla pøitom Vìra. „Ne, nejsem mrtvá. Jak vidíte, ¾iju. Jen mne nad ránem vykopali vykrádaèi hrobù...,“zaèala vyprávìt jen stì¾í uvìøitelný pøíbìh narùstajícím zástupùm vdìèných posluchaèù.

Hrùzné hodiny

Kdy¾ vdechla knoflík, pokusila se ho hlubokými výdechy dostat ven. Jen¾e se jí to nepodaøilo. Ztratila vìdomí. Po èase se probrala, ale nebyla schopna nejen pohnout prstem, ale ani otevøít zavøená víèka. Pøitom si ov¹em uvìdomovala v¹e, co se s ní dìje!

Kdy¾ usly¹ela felèara, ¾e zemøela, pomyslela si, ¾e tomu asi tak bude. Jen jí pøi¹lo, ¾e je ta smrt taková divná. Potom si uvìdomovala, jak ji máma obléká, jak ji ukládají do rakve, vezou na høbitov. Stra¹nì moc si pøála, aby alespoò pohnula víèky, ale vzduch, který jí jen knoflíkovými dírkami vnikal do plic, jí to nedovolil. Bylo ho pøíli¹ málo na to, aby ¾ila, ale dost na to, aby je¹tì nezemøela.

Cítila, jak jí naposledy líbají, jak zaklaplo víko a jak ho zatloukali høebíky. Potom ji spustili dolù. Sly¹ela, jak hrsti hlíny dopadají na rakev. Jak jsou lidské hlasy stále tlumenìj¹í a pak jen ticho. „Tak, takový je konec mého pozemského bytí,“ pomyslela si.



Nechtìná exhumace

Zvlá¹tní, ¾e byla naprosto klidná a smíøená s osudem. Pohnout se nemohla a jen èekala, kdy si ji vezme opravdová smrt.

Najednou usly¹ela nìjaké zvuky. Po chvíli pochopila, ¾e nìjaké lopaty odkrývají zeminu z jejího hrobu. Potom bylo sly¹et praskání páèeného døeva a víko rakve se odklopilo. Usly¹ela hlasy. Mu¾ské hlasy. „Vidìl jsem na její ruce prsten, urèitì je zlatý. Sundej jí ho,“ øíkal jeden z nich. Dal¹í pak rozkazoval: „A teï ty ¹aty, jsou pìkné, na trhu jistì snadno najdou kupce!“

Nastal zádrhel. Svléci ji nebylo tak snadné. „Otoète ji hlavou dolù, tak se to podaøí,“ radil tøetí.

A pak se to stalo. Vzduch. Studený noèní vzduch! Svì¾í vzduch se jí dostal do plic! Hltavì se nadechla. Bolestnì pøitom zasténala a otevøela oèi! Hlasitì vykøikla: „®iju“

* * *

Vykradaèi hrobù byli ètyøi. Náhle o¾ivlá mrtvola v nich vzbudila nepopsatelnou hrùzu. Jeden z nich podlehl infarktu hned na místì, dal¹í po dvou krocích mezi náhrobky. Zbylí dva byli vypátráni, zatèeni a odsouzeni.

NEDOKÁ®ETE SE ROZHODNOUT? Vím, která cesta je ta správná! Netopte se v nejistotì z budoucnosti a hned mi zavolejte na tel.: 906 701 701 nebo mi po¹lete SMS ve tvaru SMS GRETA na 904 30 44. Va¹e vìdma Gréta