Jako snad ka¾dý Èech jsme i my zamíøili do Koloèavy, zabrousili i do Chustu a zvlá¹» Jasini, kdysi nejvýchodnìj¹í èeskoslovenské obce a pak jsme u¾ dali civilizaci vale a ode¹li hluboko do hor. Lesy, kopci a údolími jsme se toulali u¾ tøetí den a a¾ na pár døevaøù nepotkali ¾iváèka. Tenèící zásoby nás donutily k cestì do nejbli¾¹í vesnièky s obchodem. Byla dál, ne¾ jsme si mysleli a kdy¾ pøi¹el veèer, mìli jsme do ní je¹tì daleko. Poèasí pøálo, a tak s tím, kde pøenocujeme, problém nebyl. Stany jsme postavili na kraji veliké paseky a v houstnoucím ¹eru si v¹imli jakési staré døevìné stavby na jejím druhém konci. Vydali jsme se na prùzkum. Nás v¹ech ¹est.

Byl to kostel. Vlastnì kostelík. Starý, opu¹tìný, dveøe i okna dávno zatluèené deskami. Za kostelíkem malý høbitùvek. Zarostlý, opu¹tìný a a¾ na dva mohykány zcela bez køí¾ù nebo památníèkù. I na tìch zbylých èas nápisy dávno smazal.

Polekalo nás, kdy¾ se najednou ozvalo silné zabu¹ení. Tøi, ètyøi údery, pauza a pak to celé znova. Podívali jsme se na sebe a zjistili, ¾e Èenìk chybí. Na¹li jsme ho u bytelnì zaji¹tìných dveøí kostelíka. Tloukl do nich, smál se a volal: „Vstávejte a hbitì otevøete, hosté jdou!“

Smì¹né nám to nepøipadalo, ale Èenìk si nedal øíct. Stáli jsme mu za zády, kdy¾ se zevnitø, bez varování, naprosto neèekanì a zøetelnì ozvaly ¹oupavé kroky. Vìrka s Dá¹ou strachy vypískly, ale i nás ostatní obe¹la hrùza. Potom bylo zevnitø sly¹et jasné koèièí zamòoukání. Ilona zareagovalo první: „Ta koèka se tam nìjak dostala a teï nemù¾e ven. Asi bychom ji mìli pomoci.“



Mo¾ná hloupý nápad, ale jako jeden jsme v¹ichni zaèali hledat nìjakou tu skulinu. Kostelík, který se ukázal vìt¹í, ne¾ za jaký jsme ho mìli, ov¹em ¾ádnou nemìl. Zklamanì jsme se v¹ichni se¹li znovu u vchodu. Stáli jsme, mlèeli, naslouchali. Nic. Ticho. Hluboké ticho. Tu náhle – Bim! Hlasitý úder zvonu. Tak silný, ¾e se a¾ uzamèené dveøe roztøásly! My také! Nebylo proè èekat, co se bude dít dál. Bì¾eli jsme do mírného kopce ze v¹ech sil. Stany jsme slo¾ili v rekordním èase a kdy¾ jsme mìli v¹echno zabaleno, ozvaly se, v jednu a tu samou chvíli, na¹e mobily! ©est zvonìní, ka¾dé jiné, rozezvuèely i tmu, co definitivnì spadla. Jak se pozdìji ukázalo, v¹em nám volal nìkdo ze stejného neznámého èísla. Samo o sobì to byla naprostá hloupost, vìc nemo¾ná, proto¾e jsme byli daleko od dosahu jakéhokoliv zdroje signálu, bohu¾el ale skuteèná! Kdy¾ jsme hovor pøijali, bylo na druhém konci hrobové ticho.

O pøíhodì nemluvíme ani po návratu domù. Cítíme, ¾e se to nehodí. Udìlali jsme nìco, co jsme nemìli. Nevìdomky probouzeli cosi, co probuzeno být nemìlo. Jasnì nám to dalo vìdìt. Na¹tìstí víc udìlat nechtìlo. Nebo nestihlo? A co kdy¾ trest pøijde pozdìji?