Otce jsem neznala, máma se znovu vdala, mì nechala u babièky s dìdou. Chodila jsem do ètvrté tøídy, kdy¾ dìdeèek dostal silný infarkt. Bylo mu ¹edesát a v nemocnici nám øekli, ¾e ¹ance na pøe¾ití jsou malé. Ale neumøel tam. Pustili ho domù. Prý tam se se smrtí srovná líp.

Vypadal stra¹nì. Bílý jako sníh, chodit nemohl, jen le¾el a pral se o ka¾dý nádech. Bylo mi ho líto. Babièka si skoro oèi vyplakala. Jen¾e pátý den po návratu z nemocnice se stal zázrak. Dìdeèek neèekanì vy¹el z lo¾nice. Nikoliv vy¹el, skoro vybìhl! Mìl rù¾ové tváøe, byl takový, jakého jsme znali pøed infarktem. Mo¾ná je¹tì mlad¹í. Kypìl zdravím. Byl to ¹ok! Vesele se posadil do svého køesla za zaèal vyprávìt. Poslouchaly jsme s otevøenou pusou.



Vyprávìní ze záhrobí

Le¾ím. Najednou mi cosi sevøelo srdce. Silnì a je¹tì víc. Nemohu se nadechnout. Èertovsky to bolí. Pochopil jsem. Takhle vypadá konec. Projela mnou zimnice. Nevím jak, ale pootoèím hlavu a vidím, jak se z rohu odlepil jakýsi stín. Nepopí¹u, jaký mìl tvar. Prostì si nevzpomínám. Vím jen, ¾e míøí pøímo ke mnì. Mlèím. Bolest si vzala v¹echny moje síly. Chápu, ¾e umírám. Najednou sly¹ím, ¾e ten stín promluvil. Nevím to jistì, ale zdá se mi, ¾e ¾enským hlasem. „Jsem tvoje smrt,“ oznámil mi a dodal: „U¾ je èas. Svùj ¾ivot jsi pro¾il a teï pùjde¹ se mnou.“

Opravdu jsem se nelekl. Beze strachu jsem stínu odpovìdìl. Pravil jsem, ¾e jistì, svùj ¾ivot jsem si u¾il, ale mám na tomto svìtì je¹tì nedodìlanou práci. Vnuèka, kterou vychovávám, je je¹tì pøíli¹ malá. Zùstane jen s babièkou a ta, co já vím, mo¾ná sama mùj odchod nepøe¾ije. Co si potom vnuèka poène sama? Dej mi èas, abych pomohl vnuèku vychovat. Anebo si mne vezmi. Je to na tobì a rozhodni, jak musí¹. Chvíli bylo ticho. Stín pøemý¹lel. Potom ta Smrtka, co jiného to mohlo být, øekla: „Dobrá. ®ij tedy dál, vychovávej vnuèku!“ Stín se vrátil do kouta, zmizel v nìm a já se najednou cítil skvìle.



Nevìøícnì jsme dìdu poslouchaly. Máme mu vìøit? Nemáme? Tak nebo onak, zázrak se stal!

Od té doby ubìhlo více ne¾ patnáct let. Vdala jsem se, narodila se mi dcerka. A dìda s babièkou poøád ¾ili. Pravda, dìdeèek znaènì se¹el, ale stále byl je¹tì èipera, dokonce øídil auto. Pravnuèku miloval a já si pøála, aby se mu ten stín z kouta jeho lo¾nice je¹tì dlouho neukázal. Ale uvidíme. Jistì je, ¾e cosi mezi nebem a zemí bude a je-li tomu tak, potom si snad i smrt dá øíct. Alespoò nìkdy.