Stalo se to, kdy¾ byla Jarmila je¹tì malá. S rodièi a star¹ími sestrami tehdy ¾ili v prvorepublikové vile na okraji krajského mìsta. To díky pozici otce. Byl významným psychiatrem, konzultoval na specializovaných klinikách po celé republice.

Jednu nedìli, kdy s tátou zùstala Jarmilka doma, zazvonil telefon. Volali z místní psychiatrické kliniky a prosili pana profesora, zda by nepøi¹el. Potí¾e s jedním z pacientù se zdáli nezvládnutelné. Slíbil, ¾e se dostaví a teprve potom si vzpomnìl na nejmlad¹í z dcer. Doma ji nechat nemù¾e, vezme ji sebou.

Návrat za tmy

Pobyt na klinice se protáhl do veèera. Kdy¾ se vraceli domù, Jarmilka si ¹»astná poskakovala a dohopsala a¾ ke dveøím. Zde se natáhla po zvonku. Tiskla ho dlouze, jak byla zvyklá.

Dveøe zùstávaly zavøené. Bylo to divné, svítící okna a stíny za nimi prozrazovaly, ¾e doma není prázdno. Holèièka se nechápavì podívala na tatínka, ten se stejnými pocity na ní a sám sáhl na zvonek. Koneènì. Za dveømi usly¹eli opatrné kroky. Nepatøily jedné osobì, bylo jich víc. Potom se ozval nesmìlý hlas: „Jsi to ty, Jarmilko?“ Ptala se maminka.



„Ano, mami, jsem to já.“
„Jsme to my, kdo jiný, otevøete! Své klíèe jsem zapomnìl na stolku,“ dodal k tomu tatínek naléhavì.

Dveøe se koneènì otevøely. Ne úplnì. Zpoza ne¹iroké ¹kvíry nejdøíve vykoukl mu¾ský oblièej. Patøil ¹vagrovi. Koukali na sebe. Profesor s Jarmilkou pøekvapenì, mu¾ za dveømi se silnou dávkou nedùvìry. „Pus» je, v¾dy» vidí¹, ¾e to jsou oni,“ zavelela maminka. Hned také dveøe rozevøela dokoøán. Stála za strýcem Pavlem a za nimi sestry Mí¹a i Pavla a je¹tì strýèkùv syn Pepík.

Bylo to tak zvlá¹tní

Na vysvìtlování do¹lo a¾ po chvíli. Jarmilèina maminka vyprávìla stì¾í uvìøitelnou pøíhodu. Prý asi tak pøed hodinou u¾ na nì doma zazvonili. ©la ke dveøím a i kdy¾ ¹vagr a holky z obýváku volali, ¾e to se domù vrací Jarmilka s tátou, vidí je pøeci z okna, zeptala se stejnì jako pøed chvílí, zda to jsou oni. Odpovìdìli oba a ty hlasy poznala. Otevøela. Stáli na prahu. Usmívali se.



Jen na chvilièku se ohlédla do chodby, aby zavolala, ¾e se koneènì vrátili. Jen¾e, kdy¾ hlavu pootoèila zpátky, nikdo tam nebyl! Nevìøícnì vykoukla ze dveøí. Pusto, prázdno. „Co je to za hru?“ pomyslela si. To u¾ ale pøibìhli i ostatní. Spoleènì prohledali zahradu, podívali se i na ulici. Nikdo nikde! A¾ kdy¾ se vrátili do domu, vzpomnìla si na pár drobností. Jarmilka na sobì mìla ¹atièky, které nebyly z jejího ¹atníku a také mu¾ùv oblek byl jiný, ne¾ z jeho skøínì.

* * *

Vysvìtlit si to nedokázali. Èasem na pøíbìh zapomnìli. Teprve po letech, to u¾ Jarmila studovala a dostala se do styku s problematikou paranormálních jevù, dospìla k jedinému mo¾nému vysvìtlení. Pøed léty do¹lo ke kratièkému prolnutí paralelních svìtù! Usmála se pøi té pøedstavì. Docela ráda by se se svou dvojnicí potkala znovu.

Kruhy v obilí. V¹e kolem nich je nejasné: Je to fejk nebo je máme brát vá¾nì? Sdìlují nám nìco, nebo je neumíme rozkódovat, proto¾e nám mají zùstat utajeny? Existuje tisíc odpovìdí, co¾ znamená, ¾e neexistuje ¾ádná. Více ZDE...