Na tu chybu jsem pøi¹la je¹tì toho dne podveèer. Venku jsem byla sama. Man¾el se díval uvnitø na fotbal. Sedìla jsem na lavièce, paprsky zapadajícího sluníèka jsem nechala toulat se po své tváøi. Pøivøené oèi jsem náhle otevøela, zdálo se mi, ¾e nejsem na zahrádce sama. Také ¾e nebyla. Ta stará osoba, co objímala jednu z jabloní a po tváøi plné vrásek jí mlèky stékaly slzy, byla má dávno zemøelá babièka! Opravdu jsem se vylekala. Jako bych se zmìnila v kámen. Nemohla jsem pohnout ani prstem, nato¾ zakøièet a zavolat mu¾e. Urèitì bych si myslela, ¾e co vidím je jen iluze, nebýt na¹eho psa, který bojácnì kòuèel a se sta¾eným ocasem hledal bezpeèí u mých nohou.

V¹e skonèilo, kdy¾ ze dveøí vy¹el man¾el. Øekl, ¾e fotbal nestál za nic a navíc, ¾e ho poøádnì rozbolela hlava. Jindy bych ho poslala pro prá¹ek, ale nebyla jsem schopna racionálnì myslet. Místo toho jsem se mu svìøila. Vysmál se mi. Prý jsem byla asi dlouho na sluníèku a k tomu jsme pøeci odpoledne o babièce mluvili, tak se nemám èemu divit. Je¹tì mi poradil, abych to nikomu neøíkala a nevystavovala se tak hloupým poznámkám. Jen¾e já zcela jasnì pochopila, ¾e na jablonì se sáhnout nesmí. Dokonce jsem to mu¾i øekla. Mávl nad tím rukou.



Veèer se zmìnil v noc, my ¹li spát, ale usnout jsem nemohla. Man¾el vedle chrápal, ale já mìla pøed oèima poøád babièku, která objímala jednu z jabloní. Pøemohla mne lítost, rozplakala jsem se a usnula a¾ nad ránem.

Nevím jak to vysvìtlit

Druhý den bylo v¹echno jinak. Snídala jsem sama. Man¾el byl u¾ nìkde venku. Stra¹nì jsem se bála, ¾e usly¹ím zvuky pily a rány sekerou. Bylo ale ticho. Vy¹la jsem ven a mu¾e na¹la sedìt na lavièce. Nìco s ním nebylo v poøádku. Sedìl nehnutì a díval se na svoje ruce. Potom se na mne dlouze podíval a nevìøícnì sdìlil: „Nemù¾u s nimi poøádnì hýbat. Ani kafe jsem si nebyl schopen nalít.“

Jasnì, ¾e mne to polekalo. Oba jsme nebyli nejmlad¹í, man¾el je¹tì o nìjaký ten rok star¹í. Potí¾e mohly znamenat cokoliv. Rozhodla jsem, ¾e pojedeme domù a pak hned k doktorovi. Pro jistotu. Ale nejeli jsme nikam!



Znovu jsem si vzpomnìla na babièku. Také na to, jak ony jablonì s dìdou vysadili a dva mìsíce poté se dìda nevrátil z práce. U¾ nikdy. Dùlní havárie. Babièka se podruhé nevdala, místo mu¾e se starala o dùm i zahradu, zvlá¹tì peèovala o ty jablonì. Jako malá, ale i pozdìji jsem ji èasto pøistihla, jak si se stromy povídá. Znovu mi do¹lo, co v¹echno pro ni ty ovocné stromy znamenaly. Otoèila jsem se k man¾elovi a jinými slovy mu v¹echno øekla. A dodala jsem, ¾e by mìl k tìm stromùm zajít a omluvit se jim, ¾e je chtìl porazit. Neøekl nic. Neodporoval. Tì¾ce se zvedl z lavièky. Já se radìji vrátila do domu. Nechtìla jsem, aby se pøede mnou cítil trapnì.

Druhý den bylo v¹e v poøádku. Mu¾e hlava nebolela, ruce mu opìt slou¾ily. Víc jsme se k tomu nevraceli. O kácení nepadlo u¾ ani slovo. Man¾el mlèel a já se znovu ubezpeèila, ¾e po smrti ¾ije lidská du¹e dál a nìkdy dohlí¾í na to, co dìláme!