Panika. Chladnou hlavu zachovala jen Vladimírova sestra. Lékaøka. Zjistila, ¾e bratrovo srdce pøestalo bít a okam¾itì zahájila resuscitaci. Výsledek se dostavil a¾ po dlouhých osmi minutách. Srdce opìt naskoèilo a Vladimír otevøel oèi.
„Díky bohu, ¾ije¹!“ oddechla si jeho sestra a dodala: „U¾ jsme mysleli, ¾e se nevrátí¹, ¾e je to konec!“
„Konec neexistuje, bytí pokraèuje, je dokonce krásnìj¹í“ odpovìdìl záhadnì.

Svìty, které nejdou porovnat

„Obrovsky mne ale pøekvapilo, ¾e se ale mé vìdomí neodpojilo,“ pozdìji mnohokrát popisoval zaèátek svého pøíbìhu Vladimír a pokraèoval: „Najednou tu byla neobyèejnou lehkost. Tìlo jsem necítil, vlastnì ho ani nevidìl. Zùstaly mi vzpomínky a pocity. Letìl jsem jakýmsi gigantickým tunelem. Nièeho se nebál. Okam¾itì jsem pochopil, ¾e moje vìdomí v novém prostøedí funguje úplnì jinak ne¾ pøedtím. Zahrnovalo v¹e najednou, souèasnì, neexistoval pro nìj ani èas, ani vzdálenost a objem pamìti byl bezedný. Své závìry jsem také okam¾itì vyzkou¹el. Zní to asi smì¹nì, ale ze v¹eho nejdøíve jsem si vzpomnìl na svùj starý porouchaný televizor. Najednou jsem ho vidìl pøímo pøed sebou. Naráz ze v¹ech stran, zevnitø i zvenku. A nejen to.



Vìdìl jsem hned kde a kým byl vyroben, z jakých materiálù, kde se tì¾ily suroviny na jejich výrobu. Vìdìl jsem i to, který zamìstnanec továrny na tom televizoru dìlal a jaké byly jeho soukromé problémy. Samozøejmì jsem také okam¾itì vidìl, která souèástka polámaného televizoru nefunguje a jak to celé napravit. To ale byla malièkost. Vyu¾il jsem toho a pøipomenul si problém s køídlatými raketami, nad kterým jsme si u¾ dva roky marnì lámali hlavu. Najednou, staèilo si pøedstavil potøebné nákresy, uvidìl jsem problém souèasnì ze v¹ech uhlù a v celé jeho rozmanitosti. Následnì algoritmus øe¹ení vznikl sám od sebe. Byl jasný, a proto¾e jsem si ho zapamatoval, úspì¹nì ho pozdìji realizoval.

Souèasnì s praktickými my¹lenkami jsem pozoroval okolí. Nemìl jsem vùbec potuchy, kde je nahoøe a kde dole. Tunelem jsem prolétal a na jeho stìnách sledoval jakousi neznámou krajinu. Pokud mne na ni cosi zaujalo, nebyl problém se vrátit a uvidìné blí¾e prozkoumat. Více mne v¹ak zajímaly spí¹e vìdecké poznatky. Náhle jsem si uvìdomil, ¾e tam, kde jsem, nejsem sám. Uvìdomil jsem si, ¾e mì nìkdo nebo nìco vede. Nìco v¹udypøítomného a bez hranic. Cosi s neomezenými mo¾nostmi. Nìco, co mù¾e absolutnì v¹echno, a pøitom se prvoøadì sna¾í o to, abych z nièeho nemìl strach a bylo mi dobøe. Bylo to cosi, co mi jevy a problémy, které mne napadaly, ukazoval ihned v celé pøíèinné souvislosti. Nevidìl jsem to, jen jsem to intenzivnì cítil. Co to bylo, Bùh, nìjaké Univerzum? To nevím.“



Vysvìtlení faktu, proè lidé v klinické smrti pro¾ívají ka¾dý nìco jiného, existuje

Vladimír byl mnohokrát ¾ádán, aby svìt, který známe, porovnal s tím, do kterého se dostal.
„Jakékoliv srovnání nebude odpovídat realitì,“ øíkával. „Procesy tam teèou ne lineárnì, jako u nás, nejsou nata¾ené v èase. Probíhají v¹emi smìry naráz. V¹e na „onom svìtì" se prezentuje formou informaèních blokù. V¹ichni a v¹echno je v pøíèinné souvislosti. Ale jak ná¹, tak i ten záhrobní svìt jsou naprosto reálné. Ná¹ svìt je pro pochopení jednodu¹¹í, stojí na pøírodních zákonech, dìní v nìm zaèíná a konèí v èase. V tom druhém svìtì je jakousi konstantou nevyèerpatelná suma informací. Jakýsi superpoèítaè, z nìho¾ si èlovìk, který se tam dostane, vybere, uvidí a pro¾ívá to, co chce vidìt a pro¾ívat! Tím se také vysvìtluje fakt, ¾e popisy onoho svìta se lidmi, kteøí pøe¾ili svoji smrt, od sebe tolik li¹í!“