Tisíce podob muka

Jeho barva byla èerná. Jeho èasem k ¾ivotu byla noc, ale podrobil si i den. Na dnì øek a jezer mìl království vìt¹í ne¾ jakýkoli svìtský panovník. V nich pobíhala stáda koní, krav a ovcí. Zvíøata mìl rád a zjevoval se èasto v jejich podobì. Jako kùò svádìl plavným pohybem dívky na svatého Jana, jako býk prohnal a klidnì i zabil svého nepøítele. Jako obøí zajíc pletl smysly lovcùm, hrozil na nì packami, kdy¾ na nìho míøili hledáèkem, a nakonec skoèil do øeky a u¾ se nevynoøil (ano, mìl a mo¾ná stále má smysl pro humor).

Bìda lidem, kteøí se zvíøaty nezacházeli dobøe! Sedlákùm, kteøí nechali hladovìt dobytek nebo snad tloukli voly ve spøe¾ení, zavaøil se svým typickým smyslem pro humor: Oèaroval poøádnou sukovici, která se vzná¹ela ve vzduchu, a» je tøíská, buï do jejich konce a do smrti, nebo kdykoliv, kdy¾ se pøiblí¾ili k vodì, a¾ z tohoto úkazu ze¹íleli. S tresty neváhal, ale s pomocí lidskému plemeni otálel. Asi vìdìl, co jsme zaè.


Pradávné obìti

Stejnì jako vodní masy zaplavil v¹e, na co pøi¹el, bral si, co chtìl. Aspoò v mýtech se to tak vypráví. Pøes zimu byl utlumený, jakoby spící hluboko pod ledem, ale jakmile zaèaly ledy praskat, lidé se museli muka bát. Obìtovali mu èerný dobytek a drùbe¾, èerné kozy, prasata, krávy a pøed jarním táním dokonce èerné konì pomazané medem. Po celý rok mu dávali mlynáøi, porybní a hrázní to nejlep¹í máslo, smetanu a èerný ¾itný chléb. V kulturách starých Slovanù a Keltù ¾ijících u vod nejsou vylouèeny ani obìti lidské. ©lo buï o obìtované zloèince, nebo o dobrovolnou obì» jednotlivce pro blaho kmene.

Vodníkova láska

Muk se rád ¾enil, a tak si bral dívky, které ani nemusel chytat na pentlièky, jako infantilní novodobá podoba vodníka. Prostì jim v noci na bøehu zazpíval èi se zjevil v podobì krásného mládence a nasliboval jim nebe na zemi. Kdy¾ mu daly své slovo, nebylo cesty zpìt. Vzal si je pod vodu a u¾ nikdy nespatøily svìtlo svìta, ani své blízké. Jejich slzy plnily vodní toky spolu s povodní.


®ádá respekt

Ve støedovìku nikdo neumìl plavat. Lidé pøitom byli mnohem tìlesnì zdatnìj¹í, mnohem sportovnìj¹í ne¾ my dnes. Byli zvyklí na velké fyzické výkony. Plavat by pro nì nebyl technický ani fyzický problém, av¹ak – báli se muka. Dobøe vìdìli, ¾e mohou umìt plavat sebelíp, ale kdy¾ se vodníkovi zachce, stáhne je pod vodu a ani nepípnou! Co v¹ak bylo je¹tì hor¹í ne¾ ukonèení pozemského ¾ivota, bylo to, ¾e du¹i utopeného nepropustil muk k Bohu, ale ponechal si ji ve svém podruèí. Proè? Jen tak! Proto¾e mohl.

Legendy vypráví, ¾e obèas du¹e i pou¹tìl, po dlouhém èi je¹tì del¹ím èase. Proè? Proto¾e mohl. ®ádné hrníèky s poklièkami. Jen jeho vùle. Jen jeho rozmar a chtìní. Nebyl dobrý, ani zlý, ten prastarý muk. Byl jako voda. Pohání mlýnská kola a bere lidem domovy i ¾ivot. Takový byl a je vodní duch. Jedno je jisté: Bez respektu k nìmu neobstojíte. Zná vás. A cítí, co si myslíte. A¾ si pøinesete k vodì svaèinu, dejte mu první sousto a poproste ho, aby vám jeho ¾ivel byl pøíznivý. Dobré rady jsou od toho, aby byly vysly¹eny – a tohle je dobrá rada.