S prací jsem byl hotov v nedìli brzy odpoledne. Mohl jsem sednout do auta a vyrazit, ale pøedstava popojí¾dìní v kolonách pøed mìstem mne zabrzdila. Poèkám do veèera. Rozhodnutí jsem telefonem sdìlil ¾enì. Pøála si, abych ji poslal esemesku a¾ vyrazím. Jasnì, pak bude koukat na hodinky, zda za dvì hodiny odemknu vchodové dveøe. Slíbil jsem to. Proè také ne, ¾e?

Vyrazil jsem v pùl sedmé. Zprávu na man¾elèin mobil jsem poslal. Nejel jsem dlouho. Pùl hodiny, víc ne. Na vyje¾dìné trase to znamená, ¾e jsem se dostal do nedlouhého údolí v lese. A tam to pøi¹lo. Mlha. Jako mlíko! Viditelnost se rapidnì sni¾ovala. Vidìl jsem tak na dvacet metrù. Nejel, ale plou¾il jsem se. Potom bylo vidìt sotva na deset, pìt metrù. Zastavil jsem, ale reflektory nechal civìt do hustého, vlhkého a bílého nic. Vystoupil jsem a zkontroloval zda stojím mimo vozovku. Vùbec jsem nestál o to, aby to do mne zezadu nìkdo napral. Proto jsem také moudøe ustoupil kousek pod stromy a èekal. Vykouøil jsem jednu, druhou, ètvrtou cigaretu. Ruèièky na hodinkách spìchaly dopøedu. U¾ jsem mìl být dávno doma. Dát o tom ¾enì vìdìt ne¹lo. Mlha spolehlivì signál udusila. „To zase bude øeèí,“ pomyslel jsem si a zapálil si dal¹í høebíèek do rakve.

Èekání mne pøestalo bavit. Sedl jsem za volant a kdy¾ se mi zdálo, ¾e se viditelnost pøeci jen zlep¹ila, opatrnì se sunul dál. Zarazilo mne, ¾e jsem byl na silnici asi sám. Nikoho jsem nepotkal.



Potom mlha zmizela. Jako mávnutím kouzelného proutku. Mobil, co le¾el na sedadle spolujezdce mnohokrát zapípal. „No jo, esemesky od ¾eny, asi mìla strach, co se stalo,“ pomyslel jsem si, ale nezastavil. U¾ brzo budu pøeci doma!

Uplakaná man¾elka se mi vì¹í na krk. Tolik lásky! Nechápu. Pustí mne, poodstoupí a zeptá se: „Kde jsi byl celou tu dobu?“ Pøísnost v její otázce je zøejmá.

„Mlha. Pokraèovat v jízdì se nedalo. Signál tam nebyl. Poèkal jsem dvì hodiny a pak pokraèoval. Co na tom?“
Kouká na mne zle. „Tak dvì hodiny, jo? Na co si hraje¹? Èekám tì u¾ dva dny! Dva dny, chápe¹?!“
Je jasné, ¾e jeden z nás hloupì ¾ertuje. Já to nejsem. Vytáhnu mobil, zapnu ho a ¾enì uká¾u kalendáø. Øíká, ¾e je støeda 20.øíjna, 22:05.

Man¾elka se otoèí, zmizí v kuchyni, vrací se se svým mobilem. Beze slova mi ho strká pod nos. Èas souhlasí. Její mobil ukazuje 22:05. Tím podobenství konèí. Datum tvrdí, ¾e je pátek 22.øíjna.

Co mám na to øíct? Sháním se po novinách. Le¾í na stolku. Jsou páteèní! Co se to v té mlze sakra stalo? Nevím a u¾ vùbec netu¹ím, jak to vysvìtlit man¾elce...