Stanice metra Roztyly je jednou z mnoha na trase C pra¾ské podzemky. Stojí v místech dávno zaniklé osady, její¾ jméno pøevzal soubor panelákù. Ty jsou ale od stanice trochu vzdáleny. Spoleènost jí dìlá nijak zvlá¹» vyu¾ívaná stanice pøímìstských autobusù a nedaleká velká prodejna pro kutily s parkovi¹tìm. To v¹e uvádím proto, ¾e stanice, mimochodem na okraji rekreaèního lesa, patøí k tìm nejménì vyu¾ívaným. Nastupujících tu bývá málo a tìch, kteøí vystoupí, snad je¹tì ménì. Obzvlá¹tì kdy¾ na mìsto padne tma pøicházející noci. Nezøídka pak mù¾e být cestující ve stanici i dlouhé minuty zcela sám.

Byla sobota veèer. Smìrem na Háje cestoval v poloprázdné soupravì Dan Lázna. Aj»ák, co si na Ji¾ním Mìstì pronajal malý byt. Cestu si krátil prací na malém tabletu. Co ho pøimìlo k tomu, aby vystoupil o stanici døív, nikdo neví. Prostì vstal, s oèima ponoøenýma do obrazovky tabletu vystoupil, po pamìti se vydal k domnìlému výstupu a teprve, kdy¾ ho nena¹el tam, kde mìl být, poznal svùj omyl. Docela mu to zkazilo náladu. Mo¾ná i ti¹e zaklel. Hlasitìji zanadával následnì, kdy¾ tablet bez varování vyhasl. Proto¾e to baterie vzdala, nahodit se ho znovu nepodaøilo a tak se rezignovanì rozhlédl po stanici. Byla dlouhá a prázdná!

Sedìl tam kluk

Tak docela to pravda nebyla. Na druhém konci sedìl kluk. Dan se tím smìrem vydal. Pøi¹el blí¾ a vidìl, ¾e kluk má na u¹ích sluchátka a na tabletu hraje nìjakou hru. Podupával si do rytmu skladby, kterou kromì nìj nikdo nesly¹el. Dan se postavil kousek od lavièky a s nechutí v oèích sledoval odpoèet èasu, který zbýval do pøíjezdu jeho metra. Je¹tì patnáct minut! Dlouhá doba v prakticky absolutním tichu.



„Hej, co má¹ v tom androidu, The Day We Found Earth, Dark Sorrow nebo nìco jinýho?“ zeptal se kluka, aby naru¹il to ticho. Jen¾e kluk nereagoval. Dan s tím vlastnì ani nepoèítal, pøes ta sluchátka ho neznámý sly¹et snad ani nemohl.

Ticho naru¹il hluk pøijí¾dìjící soupravy v protismìru. Ve stanici zastavila jen krátce. Nebyl dùvod se nìjak zdr¾ovat. Nikdo nenastoupil a ze dveøí na druhém konci vystoupil jen jakýsi staøík s hùlkou. Vlak zmizel a ticho se vrátilo.

„Kámo,“ nudil se Dan a kluka na lavièce pod sebou oslovil hlasitìji: „nechci ti do toho mluvit, ale chtìlo by to hbitìj¹í prsty,“ hloupì zkritizoval hru neznámého kluka. Ani na to mladík nereagoval. Hrál dál. To podrá¾dìného Dana dopálilo. Natáhl ruku, ¾e kluka vezme za rameno a tak ho pøinutí, aby ho zaregistroval. Ne¾ to ale stihl udìlat, kluk pøekvapivì vstal. Dan leknutím ucukl a zády narazil do reklamního panelu.

Co to bylo?

Kluk se na Dana vùbec nepodíval. Nereagoval ani na »ukání hùlèièky dìdy, který se k nim znenadání pøiblí¾il. Prostì okolí nevnímal. Tomu Dan rozumìl, nebyl ostatnì jiný, ale kdy¾ vidìl, ¾e kluk, jako v transu, s oèima dál upøenýma do tabletu vykroèil k hranì nástupi¹tì. Vykøikl: „Neblbni! Pozor!“

Víc nestihl. Kluk udìlal krok do vzduchu a místo toho, aby se zøítil do koleji¹tì pod sebou, zmizel. Najednou nebyl! Prostì se rozplynul!



Dan hned nepochopil, èeho se stal svìdkem. Dokonce popobìhl, sklonil se nad koleje, ale nikoho na nich samozøejmì nena¹el. Konsternovanì se obrátil na dìdu, který stál vedle nìho. „V...v...vidìl jste to? V...v..vidìl?“

Dìda neodpovìdìl. Jen se ti¹e otoèil a kráèel k druhému okraji nástupi¹tì. Rozplynul se je¹tì døív, ne¾ se staèil do¹ourat k bezpeènostnímu pásu...

* * *

U¾aslý Dan osamìl. Za minutu se doèkal své soupravy, nastoupil a vìdìl, ¾e mu jeho pøíbìh nikdo neuvìøí. Vysmáli by se mu, kdyby vyprávìl, ¾e asi vidìl a dokonce mluvil na pøízraky tìch, kteøí pod koly metra na¹li smrt.

Vak Siddhi je spirituální síla slov, které se stávají pravdou. Ti, kteøí jí vládnou, nevidí budoucnost. Skuteènost nastane podle toho, co oni øeknou. Více ZDE...