Malý Nostradamus - Astrohled - Kartáøi a Astrologové jen pro Vás!

Malý Nostradamus

Jsou vìci mezi nebem a zemí, které pøi tro¹e ¹tìstí vysvìtlit lze. A pak jsou ty, které se racionalitì vymykají. Pøíbìh, který dnes pøiná¹íme, mezi takové patøí. Hrdinou je ètyøletý klouèek, vypravìèem jeho chùva.



Je to u¾ nìjaký pátek, bylo mi osmnáct a ¾ila jsem s tøemi mlad¹ími bratry a rodièi. Tátùv kolega a ná¹ docela blízký soused se dostal do potí¾í. Jeho ¾enu odvezli do nemocnice. Mìla tam strávit nìjaký mìsíc kvùli udr¾ení tìhotenství. A proto¾e její mu¾, který pracoval na smìny, se z práce vracel pozdì, nebyl, kdo by se odpoledne a veèer postaral o ètyøletého Otíka. Tak jsem se stala chùvou. Za stovku dennì jsem malého Otu vyzvedávala ze ¹kolky, odvedla ho domù, dala mu veèeøi a ulo¾ila do postele. Peníze navý¹ily moje kapesné a práce to nároèná nebyla. Navíc Otík na svùj vìk velice dobøe mluvil a vùbec byl hodnì samostatný. Prostì bezproblémové dítì.

Zaèalo to tátou

Malý kluèina si rychle zvykl na pohádky pøed spaním. Èetla jsem mu ráda, vìt¹inou pøíbìh nesly¹el do konce, rychle usínal. Jednoho veèera, znenadání, nìkde uprostøed pohádky, mne pøeru¹il a zeptal se zvlá¹tním hlubokým hlasem: „Má¹ tátu?“ Odpovìdìla jsem, ¾e samozøejmì a ¾e je to moc hodný táta. Zadumanì se na mne podíval a potom pronesl: „Divné, v¾dy» je to tvùj nevlastní táta.“ Teï jsem na Otu koukala vyjevenì já. „Jak jsi na to pøi¹el?! Otec je mùj rodný táta a mám ho moc ráda!“ Na to Otík neøekl nic, nehádal se a já pokraèovala ve ètení. Ubìhlo pìt let a já se dozvìdìla, ¾e mi mùj táta skuteènì není pokrevním otcem. Máma se za nìj provdala, kdy¾ mi bylo sedm mìsícù...



Kdy¾ se ti ty uniformy líbí...

Po èase jsme ¹li spolu ze ¹kolky a na ulici potkali vojáky. Byli to posluchaèi místní vojenské ¹koly. Nenapadlo mì nic lep¹ího, ne¾ si vzpomenout na svého dìdu, který za války bojoval v na¹í zahranièní armádì a zaèala svému svìøenci vyprávìt o dìdových zá¾itcích, o tom, jací jsou vojáci hrdinové a jak hezkou nosí uniformu. Zvlá¹tní bylo, ¾e Otík na to nijak nereagoval. Dr¾el mne za ruku, mlèel, na nic se neptal. A¾ kdy¾ jsme pøi¹li domù, ozval se opìt tím zvlá¹tním hlubokým hlasem: „Kdy¾ se ti ta uniforma tolik líbí, tak s ní ¾ij a hodnì daleko!“ Z jeho slov jsem cítila jakousi zlost, ale mávla nad tím rukou a øekla si, ¾e klukovi se stýská po mamince a já mu vyprávím zkazky o chrabrých vojácích. Po èase se ale ukázalo, ¾e jsem se opravdu provdala za vojáka z povolání a odstìhovala se s ním daleko od rodného mìsta...

Proroctví, jak na bì¾ícím pásu

Otíkových proroctví pøibývalo ka¾dým dnem. Jednou, je¹tì v ¹atnì ¹kolky, kdy¾ jsem pozorovala ostatní dìti, mi vá¾ným hlasem øekl: „Neboj, bude¹ mít dva stejné kluky!“ A opravdu. Mám dva syny, rozdíl mezi nimi je rok, ale podobní si jsou, jako skuteèná dvojèata. Jindy zase, kdy¾ jsme ¹li s malým Otou po ulici, docela mrzlo, já si zapomnìla rukavice, pravaèku jsem tak mìla hluboko v kapse, levou dr¾ela Otu a on povídá: „Ruce nedávej na mráz, hlavnì tu, kterou mì dr¾í¹.“ Co myslíte? Dva roky na to mi o dovolené na horách ruce silnì omrzly, zvlá¹tì pak levá. Jindy zase øekl, ¾e máma je v nemocnici zbyteènì, pak se ukázalo, ¾e úsilí lékaøù opravdu vy¹lo naprázdno a Otova maminka potratila. Pak mi sdìlil, ¾e moje babièka moc ka¹le a záhy vy¹lo najevo, ¾e ¾ena, která byla mnoho let zdravá jak øípa, onemocnìla rakovinou plic a prùbìh nemoci byl neobyèejnì rychlý. Takových proroctví bylo hodnì. A asi se nedivíte, ¾e jsem jim zaèala vìøit. Proto se dodnes vyhýbám nìkterým kvìtinám, bojím se letadel a na kilometr se vyhýbám osamìle pobíhajícím psùm. Jeví se to jako hloupost, ale kdy¾ mi Otík øekl, ¾e nemám to, èi ono, nedìlám to...



V jeden z posledních veèerù jsem mu, je¹tì jako jeho chùva, èetla z kní¾eèky o èíslech. Ke ka¾dému èíslu v ní byla krátká øíkánka. Kdy¾ jsem zaèala èíst tu, patøící desítce, vytrhl mi Otík kní¾ku neèekanì z rukou. Prudce ji zavøel a øekl tím svým divným, pozmìnìným hlasem: „Desítka je ¹patné èíslo!“

* * *

Otík tragicky zemøel 10.øíjna 2010. Bylo mu deset.

®ivot nachází ten pravý smysl, jakmile se staneme rodièi. Dìti jsou na¹e poklady, ale doká¾ou taky pìknì potrápit! Proè jsou nìkteré dìtièky odvá¾nìj¹í a jiné naopak ustra¹ené? Více se dozvíte ZDE...