Slova proná¹ená naráz

Ve filmu to patøí k oblíbeným zápletkám, kdy se sna¾í autoøi o¾ivit scénu a nechat mluvit nìkteré postavy dvojhlasnì. Slova, která proná¹í naráz, jsou vìt¹inou charakteristické pro obì postavy a dokládají jejich blízký vztah, ov¹em ne v¾dy to ve filmu vyjde tak pøesnì jako ve skuteènosti.

Ve skuteènosti si toti¾ nedáváme ¾ádný signál, ale slova nám plynou ze rtù naprosto automaticky, akorát pak pøichází okam¾ik údivu, proto¾e toho druhého sly¹íme jako stereo na¹ich slov. Zatímco èást vìdcù pro to má jednoduché vysvìtlení – náhoda, pøípadnì sdílení slovní zásoby, ti, co to za¾ili, u¾ívají radìji termín – být na stejné vlnové délce.

Telepatie jinak

Telepatii netøeba sáhodlouze pøedstavovat, nejstruènìji ji mù¾eme vylo¾it jako ètení my¹lenek. Dovednost, která sice zatím patøí jenom do výbavy mágù, pøesto na sobì ale nìkteøí urèité telepatické schopnosti pozorují. To, kdy¾ poznají na co ten druhý myslí.


V souvislosti s telepatií bývají také èasto zmiòována slova proná¹ená naráz. Sice nejde o telepatii v pùvodním slova smyslu, ale vzájemné ètení my¹lenek je nasnadì, navíc naèasované podle nejpøesnìj¹ích stopek.

Tyto vnitøní stopky jsou o to tajemnìj¹í, ¾e slova, která v tu chvíli dotyèní proná¹ejí, mívají i stejnou intonaci. To se dá ideálnì vysvìtlit tím, ¾e se dobøe znají a èasem se jejich zpùsob øeèi i intonace sladil, ov¹em záhadou zùstává, proè v dané situaci sáhnou oba shodnì po daném výrazu a ne zrovna tøeba po jiném.

Zná to ka¾dý

Malý pøíklad ze ¾ivota najdete v¹ude kolem sebe, staèí pozornì naslouchat, i kdy¾ mo¾ná jste ji¾ nìco podobného za¾ili s nìkým sami a pak si dobøe pamatujete ten slavnostní a trochu záhadný pocit, kdy se vám nìco podobného povedlo a va¹e okolí vás podezíralo z dlouhého secvièování.


Tak napøíklad na otázku – Kdy pøijdete? Zaznìla dvojhlasná odpovìï – Je¹tì nevíme. Na vyprávìní nìjaké historky stereo údiv – Nepovídej! A na nepøíli¹ ¹»astný pracovní pokyn – Jo, a¾ napr¹í a uschne!

Jsou v tom èáry?

Dané dvojhlasy se nevyskytují jenom u milostných dvojic, jak by se mohlo zdát, ale hojnì i u pøátel èi rodinných pøíslu¹níkù. A co je nejzáhadnìj¹í, najdeme i pøíklady dvojhlasù u lidí, kteøí se vidí tøeba poprvé v ¾ivotì, tak¾e argument o vzájemném sdílení slovní zásoby a intonace, je ponìkud plochý.


Skoro jako kdyby byly za tím v¹ím nìjaké záhadné èáry, kdy v jeden magický okam¾ik se du¹e na sebe vzájemnì napojí a reagují naprosto shodnì. Ostatnì pokud bychom propátrali literaturu o tìchto jevech, narazili bychom i na zajímavé texty ohlednì podobnì sdílené inspirace, zde se nejedná ji¾ o proná¹ení stejných slov v daném okam¾iku, ale napøíklad o rùzné vynálezy.

Je mo¾né dohledat nìkolik pøípadù, kdy si nechávají lidé patentovat urèitý vynález, který vykoumali a v tu samou chvíli nìkdo jiný, v jiné èásti svìta dìlá to samé. To nahrává teorii, ¾e v¹ichni jsme souèástí jednotné energie a i bez èar tak máme v urèitém okam¾iku tendenci reagovat na urèité vìci èi podnìty jednotnì.